Hlavní - je samotné studium! Přitahuje světlo, vracející nás ke zdroji. Od člověka nevyžadují správných závěrů, vždyť čím dále postupujeme, tím méně se v nás hromadí znalosti. Zdá se nám, že postupujeme špatným směrem, ale tenhle pocit nám posílá právě světlo, které na nás stále působí a probouzí nás!
CÍL SKUPINY (1.1)
článek 1, část 1, 1984
Setkali jsme se zde, abychom založili základy skupiny pro všechny ty, kteří mají zájem o to, následovat cestu a metodu autora “Sulamu”(1), cestu vzestupu z úrovně zvířete a postup po úrovních člověka. Jak řekl Rašbi(1) o verši (2) „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé“. Vy a ne modláři se nazýváte „člověk“.
Abychom pochopili, co je úroveň „člověka”, citujeme mudrce ve verši: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“(3)Gemara se táže, „Co to znamená, „na tom u člověka všechno závisí?“ Rabi Eleazar řekl: „Celý svět byl vytvořen jen pro to (tedy pro strach ze Stvořitele).”’(4) Pokud je tomu tak, že svět byl vytvořen pro strach ze Stvořitele, musíme tedy pochopit, co tento strach ze Stvořitele je.
Je známo ze všech rčení mudrců, že účelem stvoření světa bylo (přání) přinést blaho Jeho stvořením. Stvořitel chtěl dát stvořením potěšení, aby se na světě cítila šťastná. Avšak mudrci řekli o verši, „že na strachu u člověka všechno závisí!“, celý svět byl vytvořen pro „strach ze Stvořitele.“
Odpověď: Podle vysvětlení, podaného v Matan Tóře, je jasné, že důvodem toho, proč stvoření nedostávají potěšení a dobrotu, která je zamýšleným účelem stvoření, je naprostá rozdílnost vlastností mezi Stvořitelem a člověkem: vždyť Stvořitel je Dávajícím a stvoření dostávajícím.
Je obecným principem, že všechny větve nesou podobnost s kořenem, ze kterého se zrodili. Pro „Braní“ ve Stvořiteli, kořeni našeho bytí, není místa (Stvořitel evidentně nic nepostrádá, a proto nemá potřebu přijímat). Když tedy člověk potřebuje přijmout či vzít, cítí se nepříjemně. Člověk je zahanben jíst ovoce a chléb dobroty.
Aby překonal tuto obtíž, vytvořil Stvořitel svět. V hebrejštině pochází slovo „svět“ (Olam) z lingvistického kořene slova skrytost (HaElem). Dobrota a potěšení jsou tedy skryty. Ale proč? Odpovědí je kvůli strachu. Že by se člověk měl bát toho, že by využíval svou nádobu přijímat, která se jmenuje „láska k sobě“.
Smysl je v tom aby se člověk zdržel přijímání potěšení, protože si je přeje, a aby měl sílu překonat tuto vášeň. Naopak člověk musí přijímat potěšení, ale proto, aby potěšil Stvořitele, protože smysl je v tom aby si Stvoření přálo odevzdávat Stvořiteli. Pak přijde ke strachu před Stvořitelem, tj. ke strachu před tím, že bude dostávat pro vlastní výhodu. To protože jakékoliv potěšení, které člověk přijme jen pro svůj prospěch, jej nezbytně vzdálí od Stvořitele.
Na druhou stranu, když člověk plní jakékoli přikázání Stvořitele, musí udržovat takový záměr, aby mu toto přikázání přineslo čisté myšlenky, aby plněním Jeho nařízení dospěl k záměru „dávat“ Stvořiteli. Mudrci říkají(5): „Rabi Chanania ben Akašiaříká: ,Stvořitel chtěl poctít Izrael (6), proto hojně rozmnožil Tóru a přikázání.’”
Proto se setkáváme, abychom ustanovili skupinu, ve které budou všichni její členové usilovat o „dávání“ Stvořiteli. Abychom dosáhli odevzdání Stvořiteli, musíme se naučit dávat člověku. To se nazývá láska k bližnímu. Láska k bližnímu vyžaduje sebe-anulování. Na jedné straně tedy musí každý člen cítit v přítomnosti svého přítele pokoru. Avšak na druhé straně musí cítit pýchu, že mu Stvořitel dal možnost být součástí takové skupiny, jako je tato, kde každý má pouze jeden cíl: odhalit mezi sebou Přítomnost Stvořitele.
Dokonce, i když jsme ještě nedosáhli toho cíle, máme nehledě na to přání jej dosáhnout. To pro nás musí být také důležité. Vskutku, dokonce, i když jsme pouze na začátku cesty, stále doufáme a snažíme se o to, abychom nakonec dosáhli toho ušlechtilého cíle.
