Proto, kde je láska, měl by být také strach, jelikož strach je dutina. Jinými slovy musí jeden probudit strach, že nebude schopen mířit k odevzdání.

Esencí práce člověka by mělo být, jak přijít k cítění záliby (chuti) v odevzdávání potěšení svému Tvůrci, jelikož vše, co jeden dělá pro sebe, jej kvůli rozdílnosti formy vzdaluje od Stvořitele.

To znamená, že by prázdnota měla být naplněna vzletností, myšleno nad rozumem, a žádat Stvořitele, aby jednomu dal tu sílu. To bude znamenat, že byla všechna prázdnota vytvořena, myšleno, přichází k člověku, aby to tak cítil, že je prázdný, pouze kvůli tomu, aby ji naplnil Romemut Stvořitele. Jinými slovy, jeden má brát všechno nad rozumem.

Romemut (velikost/vznešenost) Stvořitele znamená, že by jeden měl žádat Stvořitele o sílu jít nad rozum.

153. Mysl je důsledkem přání.

 Baal HaSulam, „Šamati“, článek 153

Uslyšel jsem 7 Ševata (18. Ledna 1948) v Tel Avivu

Mysl je důsledkem, zplodněním přání. Proto člověk myslí pouze na to, co si přeje a nemyslí na to, k čemu nemá přání. Například člověk nemyslí na den smrti ale naopak, vždy přemýšlí o věčnosti, protože si takovým přeje být. Vždy totiž myslí    na to, co si přeje.

     Ale rozum má mimořádnou roli a je schopen zvětšit přání. Jestli v člověku existuje malé přání, které není schopno projevit a dosáhnout toho aby bylo naplněno, pak silou mysli je člověk schopen ho zvětšit tak, že začne žádat své naplnění.

     Z tohoto vyplývá, že mysl pouze slouží přání a přání je základem, podstatou člověka. Pokud je přání velké, vládne pak nad menšími přáními. A pokud člověk chce zvětšit nějaké menší přání, pak to může udělat díky tomu, že stále myslí na toto přání. A v té míře, ve které bude myslet na toto přání, v té míře se zvětší. Proto je řečeno, že člověk se musí stále zabývat kabalou, protože takovým stálým úsilím v mysli, zvětší duchovní přání natolik, že začne převládat nad ostatními.  

Naši mudrci řekli toto o verši "Žal na tebe, který si přeješ den Pána! Nač bys měl den Pána? Je to temnota a ne světlo" (Amos 5): Je zde podobenství o kohoutu a netopýrovi, kteří čekali na světlo. Kohout řekl netopýrovi: "Já čekám na světlo, neboť světlo je mé; ale ty, nač ty potřebuješ světlo?" (Sanhedrin 98, 2). Interpretací je, že jelikož nemá netopýr oči, aby viděl, co získá od slunečního svitu? Naopak, pro toho, kdo nemá oči, sluneční světlo jen ještě víc zatemňuje.

177. Ve věci vykoupení.

 Baal HaSulam, „Šamati“, článek 177

Vykoupení hříchu se stává díky otevření světla Chochma, tj. prostřednictvím zpovědí, která přitahuje Chochmu.

       A čím více pokání bude mít zpověď člověka, tím více se mu otevře světlo Chochma, o čemž je řečeno: „ Ten den požádají o promítnutí viny Yakova- a nenajdou ji“(Jeremija). Vždyť každý promítnutý hřích nebude prominut, dokud na něj neposvítí světlo Chochma. A proto hledali hříchy, aby k nim přitáhli světlo Chochma.

       „Objetí zleva“ vzniká díky přitažení levé linie, když se v každém z deseti dnů pokání přitahuje jedna sefíra z deseti Sefirot světla Mochin de-Chochma, která se jmenuje levá linie. A v Jom Kipur probíhá zivug(spojení).

       „Objetí zprava“ – je to šíření světla Chochma od chaze dolů, tam kde se nachází místo odhalení, a je oslazené světlem Chasadim, díky čemu probíhá vybudování Nukvy, které pokračuje do osmého dne Sukkota(Šmini Aceret) a osmý den probíhá zivug(spojení).  

Když jednoho přemůže skrytí a přijde do stavu, kdy se práce stane bez chuti a nemůže si představit žádnou lásku a strach a nemůže udělat nic ve svatosti, pak je jeho jedinou radou volat ke Stvořiteli, aby se nad ním slitoval a odstranil clonu z jeho očí a srdce.

Harut (vytesáno), nevyslovuj to jako Harut ale Herut (svoboda). To znamená, že je psáno, „piš je na tabuli svého srdce.“

Znamená to, že zde stále není dokonalost ve Vrchních Světech. Níže, v tomto světě, by měl být stav, kde je Vrchní Světlo uvnitř vůle přijímat. Tento Tikun je označen za přijímání za účelem odevzdání.

Když se jeden cítí ve stavu vzestupu, tedy že je plný života, když cítí, že nemá jinou touhu než po duchovnu, pak je dobré se ponořit do tajemství Tóry, aby dosáhl její vnitřnosti. Dokonce i když vidí, že ačkoliv se snaží, aby něčemu porozuměl, a stále nic neví, stále stojí za to se ponořit do tajemství Tóry, dokonce i po sté do jedné věci.

“Pokud nejsem pro sebe, kdo pro mě je, a pokud pro sebe jsem, co jsem já?“

Člověk se nemůže pozvednout nad svůj kruh. Proto musí nasávat ze svého prostředí. A nemá jiné rady, než skrze spoustu práce a Tóry. Pokud si tedy pro sebe člověk zvolí dobré prostředí, ušetří si čas a úsilí, jelikož je přitahován podle svého prostředí.

  25. Pocházející ze srdce.

  Baal HaSulam, „Šamati“, článek 25

                       Slyšel jsem 1 Ava (21. Července) na hostině na počest ukončení knihy Zohar

„Pocházející ze srdce vchází do srdce“. Ale proč vidíme, že i když vešlo do srdce člověka, stejně se duchovně propadá ze své úrovně? Je to proto, že když člověk slyší slova Tóry od svého učitele, hned s ním souhlasí a přijímá závazek plnit uslyšené celým svým srdcem a duší. Ale poté, když se dostane do jiné společnosti, smíchá se s přáními a myšlenkami většiny, zabývající se hloupostmi. Pak on, jeho mysl, přání i srdce patří většině. A protože nemá člověk síly překlonit celý svět na stranu spravedlivých, svět ho podřídí pod sebe a on se zamíchá s jejich přáními. 

     A tedy on je jako „hejno hnané na jatka“, nemá na vybranou a musí přemýšlet, přát si a žádat to stejné, co žádá většina. Tím pádem používá cizí mysl, snahy a nicotnou vášeň odpornou duchu Tóry a nemá žádnou sílu postavit se působení většiny.  V takovém případě je pro něho pouze jedno doporučení – připoutat se ke svému učiteli a knihám na vnitřní úrovni, jak se říká - „krmit se z knih a jejich autorů“. A pouze díky spojení s nimi člověk dokáže změnit svoji mysl a přání k lepšímu. A žádné spory ani fígl mu nepomůžou v tomto případě změnit své myšlenky. Záchrana je pouze ve spojení, protože spojení, je zázračný prostředek vracející se ke Zdroji.

     Pouze když se nachází ve svatosti, může pak se sebou diskutovat a krásně řečnit o tom, jak ho rozum nutí vždy jít cestou Stvořitele. Ale po všech svých argumentech a přemoudřelostech, díky kterým chce zvítězit nad svým nečistým přáním (Sitra Achra), si musí pevně uvědomit, že všechno to nestojí za nic a nejsou to ty pravé zbraně, díky kterým se dá zvítězit ve válce s egoismem. Protože všechny tyto rozumné důvody jsou pouze důsledkem shora uvedeného spojení.

     Všechny rozumné důvody, na kterých staví své závěry, že je nutné vždy jít cestami Stvořitele, se zakládají na spojení s jeho učitelem. A když se ztratí tento základ, zmizí také všechna síla argumentu a nemá se o co opřít. Proto člověk v žádném případě nesmí důvěřovat svému rozumu ale pouze znovu se „přilepit“ ke knihám a učiteli. Pouze tohle mu může pomoci a ne rozum nebo učenosti, protože v nich není duch života.                     

Ve verši „Nezemřu, ale budu žít,“ aby jeden dosáhl pravdy, musí tu být pocit, že pokud jeden nezíská pravdu, cítí se jako mrtvý, protože chce žít. To znamená, že verš „Nezemřu, ale budu žít“ se říká o tom, kdo chce získat pravdu.

Vrchní Světlo je uděláno ze dvou rozlišení: dosahující a dosažené. Vše, co s ohledem ke Světlu říkáme, se týká pouze toho, jak je na dosahujícího učiněn dojem dosaženým. Avšak sami o sobě, myšleno pouze dosahující či pouze dosažené, se nenazývají Ejn Sof. Místo toho je dosažené nazýváno Acmuto a dosahující se nazývají „duše,“ jsouce novým rozlišením, což je část celku. Je nová ve smyslu ve smyslu, že je v ní vtištěna vůle přijímat. A v tom smyslu se tvorba nazývá „existencí z absence.“ 

33. Osud Jom Kipur a Amana.

Užitek od vzájemného propojení

Baal HaSulam, „Šamati“, článek 33, „Osud soudného dne a Amana“ (zkráceně)

        Je řečeno: „Byl poctěn – stal se spravedlivý, dostal svojí část a část jiného v nebi.

Provinil se – stal se hříšníkem, dostal svojí část a část jiného v pekle“.

       Tohle rčení mluví o tom, že člověk pohlcuje do sebe to špatné od celého světa. A proto je stvořen celý svět se spoustou lidí a každý má vlastní myšlenky a názory. A všichni se nacházejí ve stejném světě – schválně, aby každý přebíral myšlenky jiných.

       Díky tomuto, člověku směřujícímu k vyššímu světu, vzájemné propojení přinese užitek. Vždyť pokud se přeje vrátit ke Stvořiteli, člověk musí přivést sebe a celý svět k ospravedlnění, protože proniká všemi názory a cizími myšlenkami celého světa.

       V tomto je smysl slov: „Provinil se – stal se hříšníkem, dostal svojí část a část jiného v pekle“. Jinými slovy, dokud ještě byl hříšníkem, čemu se říká „vinný“, a měl svojí část nesrovnalosti a cizorodých myšlenek. A kromě toho měl v sobě část jiných z pekla, tj. byl proniknutý všemi názory všech lidi světa.

       Proto, když se pak stal spravedlivý, který „ je poctěn“, totiž potom, když se vrátil ke Stvořiteli, převedl sebe a celý svět k ospravedlnění, pak má svoji část a část ostatních v nebi.

       Vždyť je povinen přitahovat vyšší světlo taky pro cizorodé myšlenky všech lidi ve světě, protože zapojil do nich a musí je přivést k ospravedlnění. A dělá se to tak, jak je řečeno, právě cestou přitahování vyššího světla na soudy všech.

       I když sami nemohou dostat toto světlo, které pro ně přitáhl, protože nemají k tomu připravené kelim, ale on přitahuje taky pro ně.

       …A proto potřebujeme tak velký svět se spoustou lidí – aby se každý zapojil do ostatních. Odsud vyplývá, že každý člověk proniká myšlenkami a přáními celého světa. A proto se člověk nazývá „malý svět“.  

Uslyšeno 26 Ševata (16. Února 1947)

List znamená stín, ukrytí světla, slunce. Existují dva druhy stínů:

1. Stín v důsledku svatosti,
2. Stín v důsledku hříchu.

To znamená, že existují dva druhy ukrytí světla ve vesmíru – tak jako se v našem světě stín vytváří ukrytím slunce, tak stejně existuje ukrytí vyššího světla, které se jmenuje "slunce" a pochází ze svatosti, v důsledku výběru člověka. Jak je řečeno o Mojžíšovi: "zakryl Mojžíš svoji tvář, protože se bál podívat". To znamená, že stín je důsledkem strachu, strachu ze světla hojnosti, protože se obával, že by nebyl schopný dostat ho s úmyslem ne pro sebe, ale pro Stvořitele.

V tomto případě stín pochází z pocitu svatosti, z toho, že si člověk přeje být spojen se Stvořitelem, a spojení je odevzdání, a proto se bojí, že nedokáže odevzdávat (protože se mu otevře velké světlo potěšení). To znamená, že je spojen se svatostí. A to se nazývá "Stín svatosti."

Ale je tu také stín hříchu, tj. ukrytí není v tom, že si nepřeje přijímat, ale naopak, že si přeje získávat pro sebe, a tak světlo mizí. Konec konců, rozdíl svatosti od nečistoty, klipot, je v tom, že svatost si přeje odevzdávat, ale klipot si přejí pouze dostávat a nedávat nic. Proto se nazývá "stín nečistoty."

A není tam žádná jiná možnost dostat se z tohoto stavu, než pouze ta, jak je řečeno v Tóře: "A sešili fíkové listy a udělali pro sebe zástěry" (Genesis 3). Zástěry – to jsou síly těla, které se nyní po hříšném pádu spojily se s stínem svatosti. A to i přesto, že nemají žádné světlo, protože světlo zmizelo v důsledku hříchu, ale oni vytváří úsilí v práci pro Stvořitele nad rozumem, což se nazývá "silou".

Proto se říká: "A slyšeli hlas Stvořitele… a schovali se Adam a jeho žena." To znamená, že se schovávali ve stínu, jak se říká o Mojžíšovi, který skryl svoji tvář.

A Adam udělal to samé co Mojžíš. "A Stvořitel zavolal na člověka a zeptal se ho: "Kde jsi?" A Adam odpověděl: "Slyšel jsem Tvůj hlas v zahradě, a protože jsem nahý, schoval jsem se." "Nahý" - znamená nahý od vyššího světla. Proto se ho zeptal Stvořitel na důvod, proč potřeboval stín, protože jsi nahý? Je ten stín ze strany svatosti nebo ze strany nečistoty? A zeptal se ho Stvořitel: "Jestli jsi nejedl ze stromu, ze kterého jsem ti přikázal nejíst?" - To jest tvůj stín, je důsledkem hříchu.

Ale v případě, že stín je důsledkem hříchu, je to opakem stínu svatosti a nazývá se magií a čarodějnictvím, jak je řečeno: "Jedno proti druhému (svatost proti nečistotě) stvořil Stvořitel." A stejně tolik, kolik má sil svatost, aby ukázala svou velkou sílu, mimořádné možnosti a zázraky - stejné možnosti má i nečistá síla.

A proto spravedliví nepoužívají tyto síly, aby nečisté síly neměli stejnou možnost, jak to oni dělají ze strany svatosti. Vždyť proti každé síle je protisíla.

A jen ve zvláštních dobách, za zvláštních okolností, Stvořitel nedává nečisté straně stejné možnosti a síly, jako své svaté straně. Například, jak řekl Eliáš na hoře Karmel: "Aby neřekli, že jsou to oděvy věštění", schopné ukrytí vyššího světla.

Proto jsou zástěry vyrobeny z listů fíkovníku, z hříchu Stromu poznání. A tyto listy, to znamená, že stín pochází z nečisté strany, protože důvod není ve svatosti, když se sami snažíme vytvořit svůj stín – ale stín zde vzniká proto, že nemají jinou možnost, než se do něj schovat. A tento stín pomáhá dostat se ze stavu propadu, pak je však nutné začít práci znovu.

Musíme znát důvod pro těžkost, cítěnou, když si jeden přeje pracovat v anulování svého "já" před Stvořitelem a nestarat se o svůj vlastní zájem. Jeden přichází do stavu, jakoby celý svět stál nehybně a on sán v tomto světě zdánlivě chybí a opouští svou rodinu a své přátele kvůli anulování se před Stvořitelem.

K dosažení Lišma, není to v jeho rukou, aby porozuměl, jelikož to není pro lidskou mysl, aby pochopila, jak může být ve světě taková věc. To protože jednomu je dovoleno pochopit jen, že když se zabývá Tórou a Micvot, něco dosáhne. Musí zde být sebe-uspokojení; jinak je jeden neschopen cokoliv udělat.

Pokud se jeden cítí šťasten ve stavu, ve kterém je, říká, že se Stvořitel nazývá "Shovívavý," jelikož to je to, co cítí, že od Něj přijímá dobro. V tomto stavu je jeden nazýván Cadik (Spravedlivý), jelikož Macdik (ospravedlňuje) svého Tvůrce (kterým je Stvořitel).

Pokud se jeden cítí špatně ve stavu, ve kterém je, nemůže říct, že mu Stvořitel sesílá dobro. Proto je v tom stavu nazýván Raša (Zlý), jelikož Maršia (Odsuzuje) svého Tvůrce. 

60. Přikázání vyvolané hříchem.

Baal HaSulam, „Šamati“, článek 60

Zaslechnuto v 1 –ním dni týdne Tecave

(14. února 1943)

Pokud člověk přijímá na sebe duchovní práci kvůli odměně, pak jeho vztah k práci se dělí na dvě části:

1. činnost se nazývá „ přikázání“,
2. záměr dostat za ní odměnu se nazývá hřích, protože přemísťuje činnost od svatosti k nečistotě.

Jelikož základ a příčina této práce je v odměně, a pouze odtud dostává člověk všechny síly, proto je toto přikázání „vyvolané“, vždyť příčina, která dala podnět člověku uskutečnit Přikázání, je hřích. Proto se toto přikázání jmenuje „ Přikázání vyvolané hříchem“ – vždyť přivádí k němu hřích, totiž výjimečné přání dostat odměnu. A proto, aby se tak nestalo, člověk musí pracovat pouze pro rozšíření slávy Stvořitele, což se nazývá prací pro znovuzrození Šechiny z prachu. Šechinou se nazývá souhrn všech duší, která dostává všechno světlo od Stvořitele a rozděluje ho mezi duše. Rozdělení a předání světla duším se uskutečňuje spojením Stvořitele a Šechiny, když světlo sestupuje k duším.

       Jelikož si Stvořitel přál potěšit stvoření, myslel na potěšení a o přání potěšit se, vždyť jedno není možné bez druhého. A připravil to v potenciálu, aby se pak narodili a rozvili ti, kteří to dokážou dostat ve skutečnosti. Příjemce celého tohoto světla v potenciálu se nazývá Šechina, protože úmysl Stvořitele, je dokonalý a nežádá činnost.                 

Skrze přivykání jedné věci se ta věc stane druhou přirozenností. Proto zde není nic, u čeho by jeden nemohl cítit realitu té věci. To znamená, že ačkoliv nemá vnímání té věci, přece ji začne přivykáním té věci cítit.

Je známo, že není realita bez někoho, kdo vnímá realitu. Proto když říkáme „Nefeš de Acilut,“ znamená to, že ve Vrchní Hojnosti vnímáme určitou míru dosažení, míru, kterou nazýváme Nefeš.

Jinými slovy jako hmotný stín, který skrývá slunce, slunce žádným způsobem nemění a slunce svítí svou plnou silou, tak ten, kdo necítí existenci Jeho Prozřetelnosti, nevyvolává žádnou změnu Nahoře, jelikož je psáno „Já, Pán, se neměním.“

Důvodem je, že když chce Kedušu jeden pošpinit, Keduša postoupí a uteče od něj první. Pokud tomu jeden věří a překoná během úniku, pak je Brach (unikat) proměněno v Barech (žehnat), jako je psáno, „Požehnej, Pane, jeho podstatu a přijmi práci jeho rukou.“

Svatý Zohar interpretuje to. co naši mudrci napsali: "Tři věci rozšiřují mysl člověka. Jsou to pěkná žena, pěkný příbytek a pěkné Kelim (Nádoby)." Říká, "Pěkná žena, to je Svatá Šechina (Božskost). Pěkný příbytek, to je srdce člověka; a pěkné Kelim, to jsou jeho orgány."

Kniha "Shamati", článek 26

Uslyšeno v roce 1943

Je řečeno: "Stvořitel je veliký, a pouze nicotný Ho spatří," tj. pouze nicotný může vidět vznešenost Stvořitele. Písmena slova "yakar" (drahý) se podobají písmenům ve slově "yakir" (známý), což naznačuje, že do té míry do které je pro člověka věc drahá, natolik se oceňuje její významnost (velikost). Vždyť pouze podle její důležitosti ji obdivuje a pravě obdiv ho přivádí k pocitu v srdci. A podle jeho ocenění, nakolik zná, chápe a uvědomuje si důležitost – v té míře v něm vzniká radost.

A je možné, že člověk si je vědom svojí nicotností a chápe, že vůbec není důležitější, než všichni jeho vrstevníci ve společenství, avšak vidí, že jsou miliony lidí v celém světě, kterým Stvořitel nedal síly k duchovní práci i v té nejjednodušší formě, a to i bez úmyslu "kvůli Stvořiteli“. Ani ze sobeckosti jim nedovolil  začít cestu k věčnosti.

Ale on je poctěn tím, že Stvořitel mu dal přání a myšlenky alespoň někdy být v duchovní práci, i když dokonce i v té nejjednodušší. A pokud člověk muže ocenit takový vztah Stvořitele k sobě, mírou důležitosti, kterou přidává k duchovní práci, stejně tak člověk musí děkovat a chválit Stvořitele. Je pravda, že nejsme schopni ocenit důležitost toho, že občas můžeme splnit Přikázání (přání) Stvořitele, a to i bez požadovaného záměru. A v tomto případě člověk dosahuje pocitu velikosti a radosti v srdci.

A v důsledku chvály a vděčnosti, kterou člověk vznáší ke Stvořiteli, rozšiřuje se jeho vnímání a proniká tak do každé části duchovní práce, chápe čím je otrokem, v důsledku čehož se pozvedá k novým vrcholům.

A v tomto smyslu bylo řečeno: "Děkuji Ti za všechny Tvé milosrdenství nade mnou!", tedy za minulost. A hned s jistotou pokračuje: "A taky za to,co v  budoucnu uděláš pro mě!"

Je psáno, „není nikdo jiný kromě Něj.“ To znamená, že ve světě není jiná síla, která by měla schopnost udělat něco proti Němu. A co člověk vidí, že ve světě jsou věci, které popírají Vyšší Domácnost, důvodem je, že to je Jeho vůle.

Aby určil, zvolí jeden to, co přidává víc práce. To znamená, že by jeden měl jednat podle svého učitele. Pro člověka je k dělání pouze práce, a nic víc. Proto není pro pochyby v jeho slovech a činech místo. Místo toho by měl vždy zvyšovat práci.