V důsledku rozbíjení přání (švirat kelim) spadly jiskry (střepy clony a odráženého světla) do světů BJA. Ale zde tyto padlé jiskry nejsou schopné napravovat. Náprava je možná pouze za podmínky, že se pozvednou do světa Acilut.

Když  pak člověk vykonává dobré skutky se záměrem pro Stvořitele (odevzdání pomocí clony), nikoliv pro sebe, pozvedají se tehdy tyto jiskry do světa Acilut. Tam se zapojí do clony vyššího, umístěné v hlavě vyššího stupně a nacházejícího se ve stálém spojení (zivugu) se světlem. Jakmile se jiskry zapojí do clony, ta dělá zivug (spojení s vyšším světlem) s těmito jiskrami a světlo, zrozené z tohoto zivugu, se šíří dolů do všech světů v míře vyvolané pozvednutými jiskrami.    

Podobá se to procesu osvětlení clony (zeslábnutí clony, izdachechut masach) ve světě Akudim, kdy světlo mizí z gufu (tělo) v důsledku pozvednutí  clony spolu s rešimo od taburu v pe de-roš. Důvod je takový, že v době, kdy stvoření přestává dostávat světlo v důsledku zeslábnutí clony a uvolní se od avijutu (síly přání), masach de-guf se pozvedá zpátky do pe de-roš. Vždyť předem sestoupil do gufu pouze proto, že světlo se rozšířilo shora dolů, tj. v dostávajícím kelim (přání). A roš (hlava) parcufu je vždy působící „zdola nahoru“, protože je proti dostávání, šíření světla.       

Protože tedy guf přestává dostávat světlo ze shora dolů vzhledem k nedostatku clony, která je oslabená  srážkou vnitřních a obklopujících světel, znamená to, že masach de guf (clona těla) se uvolnil od avijutu (používání přání) a pozvedá se se svými rešimo (záznamy z minulého stavu). Stejně tak to je, když se člověk zabývá Tórou a přikázáními pro Stvořitele a nikoliv pro sebe, pozvedá jiskry zdola nahoru, stupeň po stupni, v masach de roš (clona hlava) světa Acilut. A když se zapojí do tohoto masachu, zrodí se parcuf velikosti clony a zvětší se světlo ve všech světech. A člověk, který vyvolal povýšení a světlo ve všech světech, také dostává svícení.

Zaslechl jsem 27. Tišreja

Proč k lidské přirozenosti patří ostrost myšlení, povzbuzení, fantazie a všechny jeho orgány pracují pohromadě v plné rychlosti v té době, kdy člověk myslí na materiální zisk? Ale pokud jde o duši a je nutno se postarat o zisk duchovní, lidské tělo a všechny smysly začínají pracovat s velkou námahou.

Jde o to, že lidský rozum a myšlenka je pouhým otiskem činu, který se v něm odráží jako v zrcadle. Proto stará-li se člověk v zásadě o materiální potřeby, odráží se toto v jeho mysli jako v zrcadle. To znamená, že všechny touhy se zrcadlově odrážejí v jeho mysli a člověk může používat svůj rozum k dosažení všeho, co si přeje. Vždyť mozek dostává energii z materiálních cílů, protože obsluhuje to stejné místo, ze kterého dostává životní sílu. 

Duchovno ale zatím nezanechalo v jeho mozku tolik vzpomínek a informací (rešimot), kolik by stačilo, aby od něj dostával životní sílu a povzbuzení. A proto mozek není přípraven pracovat pro potřeby duše a člověk musí vynaložit mnoho úsilí a činů, aby zanechal dostatečné množství záznamů v mozku. Potom se samozřejmě zvětší jeho rozum a bude obsluhovat tato přání s maximální rychlostí a ostrostí, ještě lépe, než pro materiální výhodu. Koneckonců - mysl je to nejbližší oblečení duše.

Je řečeno: „Není nikdo jiný kromě Něj.“ To znamená, že ve světě není jiná síla, která by měla možnost udělat něco proti Stvořiteli. A to že člověk vidí, že ve světě jsou věci a síly, které popírají existenci Vyšších sil, tak příčinou je to, že takové je přání Stvořitele.

Kniha "Shamati", článek 26

Uslyšeno v roce 1943

Je řečeno: "Stvořitel je veliký, a pouze nicotný Ho spatří," tj. pouze nicotný může vidět vznešenost Stvořitele. Písmena slova "yakar" (drahý) se podobají písmenům ve slově "yakir" (známý), což naznačuje, že do té míry do které je pro člověka věc drahá, natolik se oceňuje její významnost (velikost). Vždyť pouze podle její důležitosti ji obdivuje a pravě obdiv ho přivádí k pocitu v srdci. A podle jeho ocenění, nakolik zná, chápe a uvědomuje si důležitost – v té míře v něm vzniká radost.

A je možné, že člověk si je vědom svojí nicotností a chápe, že vůbec není důležitější, než všichni jeho vrstevníci ve společenství, avšak vidí, že jsou miliony lidí v celém světě, kterým Stvořitel nedal síly k duchovní práci i v té nejjednodušší formě, a to i bez úmyslu "kvůli Stvořiteli“. Ani ze sobeckosti jim nedovolil  začít cestu k věčnosti.

Ale on je poctěn tím, že Stvořitel mu dal přání a myšlenky alespoň někdy být v duchovní práci, i když dokonce i v té nejjednodušší. A pokud člověk muže ocenit takový vztah Stvořitele k sobě, mírou důležitosti, kterou přidává k duchovní práci, stejně tak člověk musí děkovat a chválit Stvořitele. Je pravda, že nejsme schopni ocenit důležitost toho, že občas můžeme splnit Přikázání (přání) Stvořitele, a to i bez požadovaného záměru. A v tomto případě člověk dosahuje pocitu velikosti a radosti v srdci.

A v důsledku chvály a vděčnosti, kterou člověk vznáší ke Stvořiteli, rozšiřuje se jeho vnímání a proniká tak do každé části duchovní práce, chápe čím je otrokem, v důsledku čehož se pozvedá k novým vrcholům.

A v tomto smyslu bylo řečeno: "Děkuji Ti za všechny Tvé milosrdenství nade mnou!", tedy za minulost. A hned s jistotou pokračuje: "A taky za to,co v  budoucnu uděláš pro mě!"

Zaslechnuto v roce 1948

     Duchovním se nazývá to, co nikdy nezmizí. Proto přání potěšit se, v její přítomné tváři pro sebe, se nazývá materiálním, protože ztratí tuto tvář a obdrží jinou – pro Stvořitele.

     Reálnost místa v duchovnu se definuje místem reality, protože každý kdo tam přichází, do tohoto místa, vidí jeden a tentýž obraz. Na rozdíl od tohoto se vymyšlená věc nenazývá reálným místem, protože to je fantazie, kterou si každý představuje podle sebe.

     Říká se, že Tóra má 70 tváří, což znamená 70 úrovní. Na každé úrovni se Tóra představuje v souladu s úrovní, na které se nachází člověk. Ale svět – je realita, takže každý kdo se pozvedl na jednu ze 70 úrovní, ze kterých se skládá určitý svět, rozkrývá to samé co všichni, kteří rozkryli tuto úroveň.

     V kabalistických knihách se občas vysvětlují věty z Tóry, například: „Takto řekl Abrahám Izákovi…“, a popisuje se, o čem si tehdy povídali, a pak se vysvětluje řečené. Vzniká tak otázka: odkud je známo, co povídali jeden druhému?

     Je to známo proto, že kabalistou byla rozkryta úroveň, na které se nacházel Abrahám, nebo někdo jiný, a proto rozkrývající vidí a ví to samé, co viděl a znal Abrahám. Proto se ví, co říkal Abrahám.

     Proto kabalisté vysvětlují věty z Tóry, vždyť oni rozkryli tu stejnou úroveň. A jakákoliv úroveň v duchovnu – je realita, kterou vidí všichni, jako například když přijíždějící do města Londýna v Anglii vidí to, co je v tomto městě, a slyší to, o čem si tam povídají.

Slyšel jsem v Elulu, v srpnu 1942

Kniha Zohar nám vysvětluje slova mudrců: "Tři příčiny, zvětšují rozum člověka: pěkná žena, pěkný dům a pěkné Kelim". Pěkná žena - to je svatá Šechina. Pěkný dům - to je srdce člověka. Přání člověka se nazývají kelim

A stojí za to vysvětlit, že se svatá Šechina nemůže objevit ve své pravé kráse a půvabnosti, dokud člověk nezíská pěkné kelim - přání, pocházející ze srdce. Tj. musí nejprve očistit své srdce, aby se stalo pěkným domovem. A pěkným, se srdce nazývá tehdy, když se vzdá záměru „kvůli sobě“ a jedná pouze pro odevzdání, díky čemuž člověk získává pěkné kelim.

A pak jeho přání, nazývané kelim, ne že se pouze očistí od egoizmu, ale budou také světlejší ve své vlastnosti odevzdání.

     Avšak pokud člověk nemá pěkný dům Stvořitel říká: "Nemůžeme Já a on přebývat spolu", - protože zde musí být podobenství světla a kli. Proto, když člověk přijímá na sebe víru, jako očištění ve svém srdci a rozumu, je pak obdařen pěknou ženou: Šechina se mu ukáže jako krása a půvabnost.

A tohle zvětšuje rozum člověka, vždyť skrze potěšení a radost kterou cítí od odhalení Šechiny ve svých přáních, tím naplňuje vlastní kelim, a tohle se nazývá zvětšením rozumu.

Získání toho, je skrze závist a touhu k potěšením a poctám, které, jak je řečeno, vyvádí člověka z tohoto světa.

     Závist – k Šechině, získáním závisti ke Stvořiteli.

     Cti – přání prokázat větší úctu Stvořiteli.

     Vášeň k naplněním – jak je řečeno: „Slyšíš přání pokorných"…

Důvodem je, že když chce Kedušu jeden pošpinit, Keduša postoupí a uteče od něj první. Pokud tomu jeden věří a překoná během úniku, pak je Brach (unikat) proměněno v Barech (žehnat), jako je psáno, „Požehnej, Pane, jeho podstatu a přijmi práci jeho rukou.“

Jinými slovy jako hmotný stín, který skrývá slunce, slunce žádným způsobem nemění a slunce svítí svou plnou silou, tak ten, kdo necítí existenci Jeho Prozřetelnosti, nevyvolává žádnou změnu Nahoře, jelikož je psáno „Já, Pán, se neměním.“

Je známo, že není realita bez někoho, kdo vnímá realitu. Proto když říkáme „Nefeš de Acilut,“ znamená to, že ve Vrchní Hojnosti vnímáme určitou míru dosažení, míru, kterou nazýváme Nefeš.

     Proč je napsáno: „Silnou rukou a prolívajícím hněvem budu Já vámi vládnout“. Ale vždyť se říká, že v duchovnu neexistuje násilí? Jak je řečeno: „Neobracel ses na Mě Iakove, protože jsem pro tebe byl břemenem, Izraeli…“ tj., pokud člověk napravil svá přání, pak se práce pro Stvořitele obrací z moc těžké na potěšení a povzbuzení. A pokud se nenapravil, pak „Neobracel ses na Mě Iakove…“ – to znamená, že to není práce pro Stvořitele. (Vysvětlení Magida z Dubny.) Ale pokud je to tak, co znamená - „Silnou rukou budu Já vámi vládnout“?

     Ten kdo opravdu chce pracovat pro Stvořitele, aby se s Ním sloučil v podobnosti vlastností a vstoupil do síní Stvořitele, nedostává tuto možnost ihned. Prošetřuje ho, možná jsou v něm i jiné touhy, než touha splynout se Stvořitelem. A pokud skutečně nemá jiné přání, dovoluje vstoupit.

     A jak prošetřují člověka, zda je v něm pouze jedno přání? Vytváří překážky tím, že posílají cizí myšlenky, cizí lidi, aby zanechal své cesty a postupoval v životě tak, jako ostatní.

     A pokud člověk překoná všechny překážky, které před ním vznikají, prorazí přes ně, a není možné ho zastavit, svést z cesty obyčejnými překážkami, posílá mu pak Stvořitel armády nečistých sil, odpuzující člověka právě od spojení se Stvořitelem a ničeho jiného. A tohle se nazývá - silnou rukou ho Stvořitel odpuzuje. Vždyť pokud Stvořitel neukáže „silnou ruku“ je těžké ho odstrčit, protože má obrovské přání ke spojení se Stvořitelem, pouze k tomu a ne k jiným potěšením.

     Ale toho, v kom není dostatečně velké přání, Stvořitel může odstrčit slabou překážkou - posílá člověku velké přání k něčemu v našem světě. A člověk zanechává duchovní práce a není nutné ho odpuzovat silnou rukou.

     Ale pokud člověk překonává překážky, není pak lehké ho svrhnout z cesty a je možné ho odstrčit pouze silnou rukou. A pokud člověk překonává překážky i silnou rukou Stvořitele a v žádném případě si nepřeje sejít z cesty ke Stvořiteli, přeje si naopak spojení se Stvořitelem, ale cítí, že ho odpuzují, potom člověk říká, že Stvořitel „na něho prolívá svůj hněv“, jinak by mu dovolil vstoupit. A člověku se zdá, že se Stvořitel na něho hněvá, a proto mu nedovoluje vstoupit do Své síně, a spojit se se Stvořitelem.

     Proto před tím, než si člověk přeje pohnout se z místa, a prorazit ke Stvořiteli, není takového stavu, aby si řekl, že se na něj Stvořitel hněvá. Pouze po veškerém odpuzení, pokud neustupuje a opakovaně se snaží sblížit se Stvořitelem, když se mu rozkrývá „silná ruka a hněv“ Stvořitele, pak se realizuje řečené: „Já budu vámi vládnout“. Jelikož pouze díky velkým úsilím se mu rozkrývá vláda Stvořitele a je hoden vstoupit do Jeho síně.

Skrze přivykání jedné věci se ta věc stane druhou přirozenností. Proto zde není nic, u čeho by jeden nemohl cítit realitu té věci. To znamená, že ačkoliv nemá vnímání té věci, přece ji začne přivykáním té věci cítit.

60. Přikázání vyvolané hříchem.

Baal HaSulam, „Šamati“, článek 60

Zaslechnuto v 1 –ním dni týdne Tecave

(14. února 1943)

Pokud člověk přijímá na sebe duchovní práci kvůli odměně, pak jeho vztah k práci se dělí na dvě části:

1. činnost se nazývá „ přikázání“,
2. záměr dostat za ní odměnu se nazývá hřích, protože přemísťuje činnost od svatosti k nečistotě.

Jelikož základ a příčina této práce je v odměně, a pouze odtud dostává člověk všechny síly, proto je toto přikázání „vyvolané“, vždyť příčina, která dala podnět člověku uskutečnit Přikázání, je hřích. Proto se toto přikázání jmenuje „ Přikázání vyvolané hříchem“ – vždyť přivádí k němu hřích, totiž výjimečné přání dostat odměnu. A proto, aby se tak nestalo, člověk musí pracovat pouze pro rozšíření slávy Stvořitele, což se nazývá prací pro znovuzrození Šechiny z prachu. Šechinou se nazývá souhrn všech duší, která dostává všechno světlo od Stvořitele a rozděluje ho mezi duše. Rozdělení a předání světla duším se uskutečňuje spojením Stvořitele a Šechiny, když světlo sestupuje k duším.

       Jelikož si Stvořitel přál potěšit stvoření, myslel na potěšení a o přání potěšit se, vždyť jedno není možné bez druhého. A připravil to v potenciálu, aby se pak narodili a rozvili ti, kteří to dokážou dostat ve skutečnosti. Příjemce celého tohoto světla v potenciálu se nazývá Šechina, protože úmysl Stvořitele, je dokonalý a nežádá činnost.                 

Pokud se jeden cítí šťasten ve stavu, ve kterém je, říká, že se Stvořitel nazývá "Shovívavý," jelikož to je to, co cítí, že od Něj přijímá dobro. V tomto stavu je jeden nazýván Cadik (Spravedlivý), jelikož Macdik (ospravedlňuje) svého Tvůrce (kterým je Stvořitel).

Pokud se jeden cítí špatně ve stavu, ve kterém je, nemůže říct, že mu Stvořitel sesílá dobro. Proto je v tom stavu nazýván Raša (Zlý), jelikož Maršia (Odsuzuje) svého Tvůrce. 

K dosažení Lišma, není to v jeho rukou, aby porozuměl, jelikož to není pro lidskou mysl, aby pochopila, jak může být ve světě taková věc. To protože jednomu je dovoleno pochopit jen, že když se zabývá Tórou a Micvot, něco dosáhne. Musí zde být sebe-uspokojení; jinak je jeden neschopen cokoliv udělat.

Musíme znát důvod pro těžkost, cítěnou, když si jeden přeje pracovat v anulování svého "já" před Stvořitelem a nestarat se o svůj vlastní zájem. Jeden přichází do stavu, jakoby celý svět stál nehybně a on sán v tomto světě zdánlivě chybí a opouští svou rodinu a své přátele kvůli anulování se před Stvořitelem.

Uslyšeno 26 Ševata (16. Února 1947)

List znamená stín, ukrytí světla, slunce. Existují dva druhy stínů:

1. Stín v důsledku svatosti,
2. Stín v důsledku hříchu.

To znamená, že existují dva druhy ukrytí světla ve vesmíru – tak jako se v našem světě stín vytváří ukrytím slunce, tak stejně existuje ukrytí vyššího světla, které se jmenuje "slunce" a pochází ze svatosti, v důsledku výběru člověka. Jak je řečeno o Mojžíšovi: "zakryl Mojžíš svoji tvář, protože se bál podívat". To znamená, že stín je důsledkem strachu, strachu ze světla hojnosti, protože se obával, že by nebyl schopný dostat ho s úmyslem ne pro sebe, ale pro Stvořitele.

V tomto případě stín pochází z pocitu svatosti, z toho, že si člověk přeje být spojen se Stvořitelem, a spojení je odevzdání, a proto se bojí, že nedokáže odevzdávat (protože se mu otevře velké světlo potěšení). To znamená, že je spojen se svatostí. A to se nazývá "Stín svatosti."

Ale je tu také stín hříchu, tj. ukrytí není v tom, že si nepřeje přijímat, ale naopak, že si přeje získávat pro sebe, a tak světlo mizí. Konec konců, rozdíl svatosti od nečistoty, klipot, je v tom, že svatost si přeje odevzdávat, ale klipot si přejí pouze dostávat a nedávat nic. Proto se nazývá "stín nečistoty."

A není tam žádná jiná možnost dostat se z tohoto stavu, než pouze ta, jak je řečeno v Tóře: "A sešili fíkové listy a udělali pro sebe zástěry" (Genesis 3). Zástěry – to jsou síly těla, které se nyní po hříšném pádu spojily se s stínem svatosti. A to i přesto, že nemají žádné světlo, protože světlo zmizelo v důsledku hříchu, ale oni vytváří úsilí v práci pro Stvořitele nad rozumem, což se nazývá "silou".

Proto se říká: "A slyšeli hlas Stvořitele… a schovali se Adam a jeho žena." To znamená, že se schovávali ve stínu, jak se říká o Mojžíšovi, který skryl svoji tvář.

A Adam udělal to samé co Mojžíš. "A Stvořitel zavolal na člověka a zeptal se ho: "Kde jsi?" A Adam odpověděl: "Slyšel jsem Tvůj hlas v zahradě, a protože jsem nahý, schoval jsem se." "Nahý" - znamená nahý od vyššího světla. Proto se ho zeptal Stvořitel na důvod, proč potřeboval stín, protože jsi nahý? Je ten stín ze strany svatosti nebo ze strany nečistoty? A zeptal se ho Stvořitel: "Jestli jsi nejedl ze stromu, ze kterého jsem ti přikázal nejíst?" - To jest tvůj stín, je důsledkem hříchu.

Ale v případě, že stín je důsledkem hříchu, je to opakem stínu svatosti a nazývá se magií a čarodějnictvím, jak je řečeno: "Jedno proti druhému (svatost proti nečistotě) stvořil Stvořitel." A stejně tolik, kolik má sil svatost, aby ukázala svou velkou sílu, mimořádné možnosti a zázraky - stejné možnosti má i nečistá síla.

A proto spravedliví nepoužívají tyto síly, aby nečisté síly neměli stejnou možnost, jak to oni dělají ze strany svatosti. Vždyť proti každé síle je protisíla.

A jen ve zvláštních dobách, za zvláštních okolností, Stvořitel nedává nečisté straně stejné možnosti a síly, jako své svaté straně. Například, jak řekl Eliáš na hoře Karmel: "Aby neřekli, že jsou to oděvy věštění", schopné ukrytí vyššího světla.

Proto jsou zástěry vyrobeny z listů fíkovníku, z hříchu Stromu poznání. A tyto listy, to znamená, že stín pochází z nečisté strany, protože důvod není ve svatosti, když se sami snažíme vytvořit svůj stín – ale stín zde vzniká proto, že nemají jinou možnost, než se do něj schovat. A tento stín pomáhá dostat se ze stavu propadu, pak je však nutné začít práci znovu.

Zaslechl jsem 24 Adara ( 19 března 1944) v Jeruzalému

Duchovní pojem "člověk" se skládá ze tří těl: vnitřní tělo, oblečení duše - klipat Nóga a klipa "Mišcha de-chivia" (hadí kůže).

Aby se člověk uvolnil od posledních dvou těl, která vadí svatosti a měl možnost používat pouze vnitřní tělo, je nutno myslet pouze na to, co je s ním spojeno.

To znamená, že  všechny myšlenky člověka se musejí stále nacházet v tom, že "Není nikdo jiný kromě Něj" a pouze On koná a bude konat činy ve vesmíru a žádné stvoření, žádná jiná síla na světě, nemůže odpojit člověka od duchovna.

A tím, že člověk už nemyslí na dvě vnější těla, umírají tyto nedostatkem potravy a nemají možnost existovat. Vždyť tím, že na ně člověk myslí, jim dává životní sílu. 

Proto je řečeno: "S potem v tváři budeš jíst svůj chléb". Vždyť před hříchem se Stromem Poznání život člověka nezáležel na chlebu, tj. člověk nemusel vykonávat zvláštní činy, aby dostal světlo a životní sílu - světlo mu svítilo stále. Ale po hříšném pádu se přilepila k tělu člověka Mišcha de-chivia a jeho život začal záležet na chlebu, tj. na stravě, kterou je nutno pokaždé přijímat znovu. Ale tím, že nedostávají stravu, tato dvě vnější těla umírají. A je to velká náprava, která poskytuje možnost zbavit se těchto dvou nečistých těl. 

Proto je na člověku, aby vynakládal úsilí a snažil se nemyslet na to, co se týká těchto dvou těl. O čemž je řečeno: " Hříšné myšlenky jsou horší než samotný hřích", protože myšlenky jsou potravou pro dvě vnější těla. A tím, že člověk nad nimi přemýšlí - dostávají tato těla životní sílu.

Proto člověk musí myslet pouze na vnitřní tělo, které je oděvem jeho svaté duše. Je nutno totiž myslet na to, co se nachází "mimo jeho kůži" - mimo sobecké zájmy, což znamená "mimo tělo", mimo egoistické výhody a myslet pouze na užitek bližnímu.

A toto se nazývá "mimo kůži", protože všechno, co je mimo tělo, nemůže mít žádné spojení s klipot (egoistické záměry) a veškerý kontakt s klipot je pouze "uvnitř kůže", ve všem co má vztah s tělem, s egoizmem. Ke všemu, co se obléká na tělo, se okamžitě přisaje klipot a to, co se neobléká na tělo, je jí nedostupné.

A pokud se člověku daří nacházet se se svými myšlenkami mimo zájmy těla, potom se stává hodným toho, o čem je řečeno: "A toto je vyryto za mojí kůží, a ze svého těla uvidím Stvořitele" (Job 19:26). "Toto" - je náznak na rozkrytí Svaté Šechiny a "vyryto" - znamená náprava, která jí dovoluje se nacházet mimo kůži člověka. A potom se stává hodným "ze svého těla uvidět Stvořitele" - tj. Stvořitel se rozkrývá tak, že se obléká do vnitřního těla člověka. A dochází k tomu pouze pokud člověk souhlasí s prací mimo své tělo, tj. bez jakéhokoliv potěšení.

Zatímco hříšníci, kteří si přejí dostat potěšení za svoji práci uvnitř těla, "uvnitř kůže"(do svých přání), "umírají, nedosáhnuvši moudrosti" - tj. neobdrží žádné světlo, nedosáhnou ničeho. A právě spravedliví budou hodni obléct si světlo na svá těla.

Zaslechl jsem v roce 1945 v Jeruzalému

Je řečeno: "Tady je moře velké a objemné, jsou tam tvorové, které nejde spočítat- malí a velcí živočichové" (Žalm 104:25).
Vysvětlení:
Tady je moře- znamená moře nečistých přání (sitra achra)
velké a objemné- tj. rozkrývá se každému a křičí: "Dej, dej!" (Gav-gav!), což znamená obrovské kelim, přející si dostávat. Jsou tam tvorové- znamená, že jsou tam vyšší světla, po kterých stoupá člověk a potlačuje je nohama.
Které nejde spočítat- malí a velcí živočichové: tj. všechny životní síly, které jen člověk má, od velkých po malé, jsou v tomto moři.
A všechno je to proto, že je pravidlo: "Z nebe posílají dary, ale neberou je zpět" (všechno, co dávají z nebe, nepřijímají zpět nahoru a vše zůstává dole. Proto, pokud člověk vyvolal ze shora povzbuzení a potom ho poškodil- zůstává už dole, ale ne v člověku, dostává se do moře nečistých přání.
Tj., pokud člověk přitáhl určité světlo, ale není schopen ho udržet stále, protože jeho kelim (přání) ještě není dostatečně čisté a napravené natolik, aby odpovídali světlu a dostávali ho se záměrem odevzdávat, podobně světlu pocházejícímu od dávajícího- toto světlo z něj potom musí zmizet.
A tehdy se dostává do nečistých přání. A tak několikrát- člověk dostává světlo a následně ho ztrácí. Díky tomu se světlo hromadí v moři nečistých přání (sitra achra), dokud se nenaplní určitá míra. Tj. po tom, kdy člověk vynaloží plnou míru úsilí na kterou je schopen, mu sitra achra vrátí zpět vše, co si vzala do svojí správy, v čemž je tajemství řečeného: "Spolkne sílu a vyzvrací ji zpět" (kniha Jób- hebrejsky sefer Ijov). Z tohoto vychází, že všechno, co obdrželi nečistá přání do své správy, bylo pouze zálohou, tj. na tu dobu, kdy vládli nad člověkem. A celá jejich síla byla pouze proto, aby měl člověk možnost vyjasnit a odhalit svá egoistická přání a připojit je ke svatosti. Toto znamená, že pokud by nečistá přání nevládly nad člověkem, potom bych se uspokojil málem a zůstal rozloučen se Stvořitelem ve všech svých přáních. Takto by člověk nikdy nedokázal sestavit kelim, které patří ke kořenu jeho duše, připojit je ke svatosti a přitáhnout světlo které mu patří. Proto se náprava skládá z toho, že pokaždé, když přitáhne určité světlo a potom spadne- musí ještě jednou začít znovu, tj. začít nová vyjasnění. A to, co měl v minulosti, padá do nečistých přání a bude se nacházet v jejich správě jako záloha. Následně člověk obdrží od sitry achry vše, co mu brala celou tuto dobu.
Avšak je nutné vědět, že pokud by člověk měl síly na to udržet alespoň malé svícení, ale stále- už teď by byl uznán za dokonalého člověka, tj. s tímto svícením bych mohl postupovat dopředu. Proto, pokud jsi ztratil svícení- musíš toho litovat.
A podobá se to člověku, který vkládá do země semeno, aby z toho vyrostl velký strom, ale ihned toto semeno ze země vyndá. A pokud je to tak, jaký je zisk z jeho práce, z toho, že sázel sémě do země? Dá se říct více, není tu jen to, že vytáhl ze země sémě, ale celý strom s vyspělými plody a zničil ho. Jde o to, že pokud bych neztratil toto malé svícení, vyrostlo by z něho velké světlo. Takže, neztratil tedy člověk malé svícení ale obrovské světlo. A je nutné znát obecné pravidlo: člověk nemůže existovat bez životní síly a potěšení, která pochází z kořene stvoření, tj. z Jeho přání potěšit stvoření. Proto žádné stvoření nemůže existovat bez životní síly a potěšení. A proto musí jakékoliv stvoření hledat místo, odkud může dostat potěšení a rozkoš.
A je možné obdržet potěšení ve třech dobách: z minulého, z přítomného a budoucího, ale obvykle dostáváme potěšení z přítomného. Vidíme také, že člověk může dostávat potěšení z minulého nebo budoucího- avšak je to právě tím, že minulé a budoucí mu svítí v přítomném.
Proto, pokud člověk nenašel své potěšení v přítomném, dostává potom životní sílu z minulého. Může povídat ostatním o tom, jak se měl skvěle v minulém a z toho dostávat životní sílu pro přítomnou dobu. Nebo člověk předstírá a těší se na dobrou budoucnost. Avšak potěšení z minulého, nebo budoucího se dá ocenit v závislosti na tom, nakolik svítí člověku v přítomném. A je nutné vědět, že toto pravidlo se vztahuje jak k věcem materiálním, tak i k duchovním. Stejně tak to vidíme, když člověk pracuje v materiálním, stále se nutí pracovat a jediné, co mu pomáhá pokračovat v práci, je světlo které mu svítí do budoucna a to je odměna. A tato naděje mu svítí v přítomném, proto je schopen pokračovat v práci.
Pokud nemá sílu představit si odměnu, která ho očekává v budoucnu, dostává od budoucna potěšení takové, že skončí utrpení ze stávající práce. A člověk už teď dostává potěšení z toho, co se stane v budoucnu. Tj. budoucnost mu svítí v přítomném tím, že práce za chvíli skončí a člověk bude mít možnost odpočívat. 
Takže potěšení z odpočinku mu stále svítí, tj. vidí zisk v tom, že se ve výsledku zbaví utrpení, které má z této práce v přítomném a toto dává člověku sílu pracovat. A pokud by člověk nebyl schopen představit si, že za chvíli se vyhne těm utrpením, co cítí teď, dostal by se do takového stresu, že by byl schopen ukončit svůj život.
V tomto kontextu řekli mudrci: "Ten, kdo si vezme svůj život, nemá podíl v budoucím světě, protože neuznává vyšší řízení, zpochybňuje, že Stvořitel řídí světem jako dobrý a tvořící dobro. Ale člověk musí věřit, že tyto stavy k němu přichází proto, že mu takovým způsobem přináší ze shora nápravu. Tj., aby člověk obdržel rešimot z těchto stavů a se zvláštní sílou dokázal rozkrýt a pochopit cestu světa. A tyto stavy se nazývají stavy "opačné strany" a až člověk přemůže (zvítězí) tyto stavy, bude potom hoden tváře Stvořitele, tj. světlo mu posvítí uvnitř opačné strany. 
A existuje pravidlo, že nemůže člověk žít bez toho, aby neměl možnost dostávat potěšení. A pokud člověk nemá možnost dostávat potěšení v přítomném, musí v každém případě dostávat životní sílu od minulého nebo budoucího.
Tj. tělo pro sebe hledá životní sílu všemi možnými prostředky které má. A pokud člověk nesouhlasí dostávat životní sílu od věcí materiálních, potom tělo nemá na vybranou a musí souhlasit dostávat životní sílu od věcí duchovních, vždyť jinou možnost nemá. Proto tělo člověka musí souhlasit dostávat potěšení z odevzdání, protože bez životní síly není možné žít. 
Z tohoto vyplývá, že v té době, kdy si člověk zvykne plnit Tóru a přikázání lo lišma (pro sebe), tj. dostávat odměnu za svoji práci- skutečně má možnost si představit že nějaký plat dostane později na tento účet, může pracovat a vědět, že potěšení dostane později.
Na druhou stranu, pokud člověk nepracuje proto, aby obdržel odměnu a chce pracovat bez jakékoliv odměny, potom jak si může představit to místo odkud dostane životní sílu? Nemůže si představit žádný obraz budoucna, vždyť nemá nic o co se opřít. Proto, když se nachází v lo lišma, není nutné mu dávat ze shora životní sílu, vždyť tuto životní sílu představuje z obrazu budoucna a shora se neposílá nic navíc ale pouze nezbytné.
Proto, pokud si člověk přeje pracovat pouze pro potěšení Stvořitele a nesouhlasí dostávat životní sílu žádným jiným způsobem, není potom žádné jiné východisko a ze shora mu musí dát životní sílu. Vždyť člověk nežádá o nic jiného, než sílu nezbytnou pro život, aby měl možnost pokračovat v životě. A tehdy člověk dostává životní sílu od Svaté Šechiny.
A o tomto řekli mudrci: "Každý, kdo trpí za společnost, je hoden dostat potěšení za celou společnost". Společností se nazývá Svatá Šechina, vždyť společnost znamená shromáždění Izraele a Malchut- je jednota všech duší.
A člověk si nepřeje žádnou odměnu pro vlastní výhodu, chce pracovat pouze pro výhodu Stvořitele, což se nazývá pozvednout Šechinu z prachu aby nebyla tak ponížena jako v té době, kdy nechtějí pracovat pro výhodu Stvořitele. Ale z jakékoliv práce, ze které člověk chce dostat pro sebe výhodu, dostane energii. Když se týká výhody pro Stvořitele a člověk nevidí, že dostane jakýkoliv plat, tělo je potom proti této práci a cítí v ní chuť prachu.
A tento člověk si skutečně přeje pracovat pro výhodu Stvořitele, pouze tělo se tomu vyhýbá, proto právě žádá Stvořitele, aby mu dal sílu a měl možnost pokračovat v práci a pozvednout Šechinu z prachu. Proto se stává vhodným tváři Stvořitele, který se mu rozkrývá a skrytí z něho mizí.

Vyslechl jsem v 6. den Truma (12 února 1943)

     Je řečeno v Tóře, Acharei Mot (o Jom Kipurim): „Losoval Aaron o dvou obětních kozlech: jeden je pro Stvořitele a druhý je pro nečistou sílu“. V Megillat Esther (o Purimu) je také řečeno: „Losoval, aby stanovil osud“.

      Los se používá tam, kde situaci není možné objasnit rozumem, protože rozum není schopen dosáhnout hloubky analýzy a rozhodnout, co je dobře a co je špatně. V takovém případě se neopíráme o rozum, ale losujeme, tj. spoléháme na osud. Tady vidíme, že slovo los se používá pro upozornění, že tento čin je nad rozumem.

     V 7. den měsíce Adar se Mojžíš narodil a ve stejný den také zemřel. Název měsíce Adar pochází od slova „adept“ – plášť, o kterém je řečeno u proroka Elijahu: „ A oblékl na něho svůj plášť“. Tento plášť, „aderet sear“ (vlasová pokrývka). „Vlasy“ (sear je souhlasné se slovem bouře) a omezení znamená myšlenky a přání proti duchovní práci, odvádějící pozornost člověka od přibližování se ke Stvořiteli.

     Proto je nutné tyto myšlenky a přání překonávat úsilím vůle proti rozumu, i když člověk vidí hodně rozporů v duchovní práci. Musí se ale upevnit v tom, že řízení Stvořitele je pouze dobré a cílem je poskytnout dobro. A proto je řečeno o Mojžíšovi: „Přikryl Mojžíš svoji tvář“, protože viděl všechny rozpory v řízení Stvořitele (proti Jeho jménu „Dobrý, řídící v dobrém“) a upevnil se ve své víře nad rozumem. A protože zavíral oči nad tím, co jeho rozum rozkrýval jako rozpory, „protože se bál uvidět“ a postupoval vírou nad rozumem – „stal se hoden uvidět zjevení Stvořitele“.

     Je řečeno Stvořitelem: „Kdo je slepý jako můj otrok a hluchý jako můj anděl“. Zrakem se nazývá rozum, pochopení. Když říkáme vidící, daleko vidí – máme na mysli rozum člověka. Když chápeme, říkáme: „Vidíme“, protože rozum nás tak nutí říct. A proto ten, kdo postupuje nad rozumem, se podobá slepému, jdoucímu naslepo, tj. sám sebe dělá slepým. Stejný tak ten, který si nepřeje slyšet to, co mu vyhledávači (meraglim), špatné myšlenky, vypravují o duchovní práci a Stvořiteli. Kdo to nechce poslouchat se nazývá v duchovní práci hluchý.

     Proto Stvořitel říká: „Ten kdo je slepý jako můj otrok a hluchý jako můj anděl“. Jdoucí ke Stvořiteli si říká sám: „Ať moje oči neuvidí a moje uši neuslyší“. Nepřeje si slyšet to, co jej nutí poslouchat rozum a to co slyší jeho uši. Jak je řečeno o Ješua Ben Munovi, že ani jedno, žádná špatná myšlenka nepronikla do jeho uší.

     V tomto je význam „aderet sear“, vlasové pokrytí. Protože měl hodně rozporů a omezení v duchovním postupu a každý rozpor se nazývá „vlas“(sear), který roste z nekev, prohloubení ve hlavě. Je to náznak toho, že tyto špatné myšlenky, odvádějící od Stvořitele, mu vrtají díry v hlavě. A pokud je hodně rozporů v duchovní práci znamená to, že má hodně vlasů, což je vlasové pokrytí (aderet sear).

     Stejně tak je řečeno u Elišy: „Odešel odtud Elijahu a našel Elišu, syna Shafatova, který oral s dvanácti páry býků, kteří šli před ním, a on sám šel u dvanáctého. A prošel Elijahu kolem něho a oblekl na něho svůj plášť“, tj. aderet. Býci - v hebrejštině bakar, od slova bikoret (ověřit). A 12 hovoří o plné míře, jako 12 hodin nebo 12 měsíců. 12 párů býků je tu proto, že orají pouze v párech, nikoliv samostatně. Toto naznačuje, že člověk už má „searot“(rozpory), se kterými se rodí, „aderet sear“.

     Ale u Elišy to bylo od „Josefova rána“(ráno – boker). Jak je řečeno: v ranním světle lidé vyšli se svými osly (osel – chamor, souhlasné se slovem hmota – chomer)“, tj. už dosáhli světla, které se projevuje při vyjasnění protikladů. Protože právě díky protikladům, které se jmenují „bikoret“(ověřit), pokud je přání jít proti rozporům,  se rodí světlo. Jak je řečeno: „Přicházejícímu očistit se pomáhá“...

Užitek od vzájemného propojení

Baal HaSulam, „Šamati“, článek 33, „Osud soudného dne a Amana“ (zkráceně)

        Je řečeno: „Byl poctěn – stal se spravedlivý, dostal svojí část a část jiného v nebi.

Provinil se – stal se hříšníkem, dostal svojí část a část jiného v pekle“.

       Tohle rčení mluví o tom, že člověk pohlcuje do sebe to špatné od celého světa. A proto je stvořen celý svět se spoustou lidí a každý má vlastní myšlenky a názory. A všichni se nacházejí ve stejném světě – schválně, aby každý přebíral myšlenky jiných.

       Díky tomuto, člověku směřujícímu k vyššímu světu, vzájemné propojení přinese užitek. Vždyť pokud se přeje vrátit ke Stvořiteli, člověk musí přivést sebe a celý svět k ospravedlnění, protože proniká všemi názory a cizími myšlenkami celého světa.

       V tomto je smysl slov: „Provinil se – stal se hříšníkem, dostal svojí část a část jiného v pekle“. Jinými slovy, dokud ještě byl hříšníkem, čemu se říká „vinný“, a měl svojí část nesrovnalosti a cizorodých myšlenek. A kromě toho měl v sobě část jiných z pekla, tj. byl proniknutý všemi názory všech lidi světa.

       Proto, když se pak stal spravedlivý, který „ je poctěn“, totiž potom, když se vrátil ke Stvořiteli, převedl sebe a celý svět k ospravedlnění, pak má svoji část a část ostatních v nebi.

       Vždyť je povinen přitahovat vyšší světlo taky pro cizorodé myšlenky všech lidi ve světě, protože zapojil do nich a musí je přivést k ospravedlnění. A dělá se to tak, jak je řečeno, právě cestou přitahování vyššího světla na soudy všech.

       I když sami nemohou dostat toto světlo, které pro ně přitáhl, protože nemají k tomu připravené kelim, ale on přitahuje taky pro ně.

       …A proto potřebujeme tak velký svět se spoustou lidí – aby se každý zapojil do ostatních. Odsud vyplývá, že každý člověk proniká myšlenkami a přáními celého světa. A proto se člověk nazývá „malý svět“.  

Vyslechl jsem v 6. den Truma (12 února 1943)

      Je řečeno v Tóře, Acharei Mot (o Jom Kipurim): „Losoval Aaron o dvou obětních kozlech: jeden je pro Stvořitele a druhý je pro nečistou sílu“. V Megillat Esther (o Purimu) je také řečeno: „Losoval, aby stanovil osud“.

      Los se používá tam, kde situaci není možné objasnit rozumem, protože rozum není schopen dosáhnout hloubky analýzy a rozhodnout, co je dobře a co je špatně. V takovém případě se neopíráme o rozum, ale losujeme, tj. spoléháme na osud. Tady vidíme, že slovo los se používá pro upozornění, že tento čin je nad rozumem.

     V 7. den měsíce Adar se Mojžíš narodil a ve stejný den také zemřel. Název měsíce Adar pochází od slova „adept“ – plášť, o kterém je řečeno u proroka Elijahu: „ A oblékl na něho svůj plášť“. Tento plášť, „aderet sear“ (vlasová pokrývka). „Vlasy“ (sear je souhlasné se slovem bouře) a omezení znamená myšlenky a přání proti duchovní práci, odvádějící pozornost člověka od přibližování se ke Stvořiteli.

     Proto je nutné tyto myšlenky a přání překonávat úsilím vůle proti rozumu, i když člověk vidí hodně rozporů v duchovní práci. Musí se ale upevnit v tom, že řízení Stvořitele je pouze dobré a cílem je poskytnout dobro. A proto je řečeno o Mojžíšovi: „Přikryl Mojžíš svoji tvář“, protože viděl všechny rozpory v řízení Stvořitele (proti Jeho jménu „Dobrý, řídící v dobrém“) a upevnil se ve své víře nad rozumem. A protože zavíral oči nad tím, co jeho rozum rozkrýval jako rozpory, „protože se bál uvidět“ a postupoval vírou nad rozumem – „stal se hoden uvidět zjevení Stvořitele“.

     Je řečeno Stvořitelem: „Kdo je slepý jako můj otrok a hluchý jako můj anděl“. Zrakem se nazývá rozum, pochopení. Když říkáme vidící, daleko vidí – máme na mysli rozum člověka. Když chápeme, říkáme: „Vidíme“, protože rozum nás tak nutí říct. A proto ten, kdo postupuje nad rozumem, se podobá slepému, jdoucímu naslepo, tj. sám sebe dělá slepým. Stejný tak ten, který si nepřeje slyšet to, co mu vyhledávači (meraglim), špatné myšlenky, vypravují o duchovní práci a Stvořiteli. Kdo to nechce poslouchat se nazývá v duchovní práci hluchý.

     Proto Stvořitel říká: „Ten kdo je slepý jako můj otrok a hluchý jako můj anděl“. Jdoucí ke Stvořiteli si říká sám: „Ať moje oči neuvidí a moje uši neuslyší“. Nepřeje si slyšet to, co jej nutí poslouchat rozum a to co slyší jeho uši. Jak je řečeno o Ješua Ben Munovi, že ani jedno, žádná špatná myšlenka nepronikla do jeho uší.

     V tomto je význam „aderet sear“, vlasové pokrytí. Protože měl hodně rozporů a omezení v duchovním postupu a každý rozpor se nazývá „vlas“(sear), který roste z nekev, prohloubení ve hlavě. Je to náznak toho, že tyto špatné myšlenky, odvádějící od Stvořitele, mu vrtají díry v hlavě. A pokud je hodně rozporů v duchovní práci znamená to, že má hodně vlasů, což je vlasové pokrytí (aderet sear).

     Stejně tak je řečeno u Elišy: „Odešel odtud Elijahu a našel Elišu, syna Shafatova, který oral s dvanácti páry býků, kteří šli před ním, a on sám šel u dvanáctého. A prošel Elijahu kolem něho a oblekl na něho svůj plášť“, tj. aderet. Býci - v hebrejštině bakar, od slova bikoret (ověřit). A 12 hovoří o plné míře, jako 12 hodin nebo 12 měsíců. 12 párů býků je tu proto, že orají pouze v párech, nikoliv samostatně. Toto naznačuje, že člověk už má „searot“(rozpory), se kterými se rodí, „aderet sear“.

     Ale u Elišy to bylo od „Josefova rána“(ráno – boker). Jak je řečeno: v ranním světle lidé vyšli se svými osly (osel – chamor, souhlasné se slovem hmota – chomer)“, tj. už dosáhli světla, které se projevuje při vyjasnění protikladů. Protože právě díky protikladům, které se jmenují „bikoret“(ověřit), pokud je přání jít proti rozporům,  se rodí světlo. Jak je řečeno: „Přicházejícímu očistit se pomáhá“.

Vrchní Světlo je uděláno ze dvou rozlišení: dosahující a dosažené. Vše, co s ohledem ke Světlu říkáme, se týká pouze toho, jak je na dosahujícího učiněn dojem dosaženým. Avšak sami o sobě, myšleno pouze dosahující či pouze dosažené, se nenazývají Ejn Sof. Místo toho je dosažené nazýváno Acmuto a dosahující se nazývají „duše,“ jsouce novým rozlišením, což je část celku. Je nová ve smyslu ve smyslu, že je v ní vtištěna vůle přijímat. A v tom smyslu se tvorba nazývá „existencí z absence.“ 

Ve verši „Nezemřu, ale budu žít,“ aby jeden dosáhl pravdy, musí tu být pocit, že pokud jeden nezíská pravdu, cítí se jako mrtvý, protože chce žít. To znamená, že verš „Nezemřu, ale budu žít“ se říká o tom, kdo chce získat pravdu.

Slyšel jsem v sobotu Terumah (5. března 1949) v Tel Avivu

"Stvořitel je Velký a jen ubohý Ho uvidí" (Žalm 138). Jak je možné být podobným  Stvořiteli, když člověk dostává a Stvořitel dává? O tomto je řečeno: "Stvořitel je Velký, a jen ubohý Ho uvidí." Jestli člověk anuluje vlastní "Já", mizí veškerá jeho egoistická síla a mysl, která ho odděluje od Stvořitele, a on pak vidí Stvořitele, začíná být hoden  světla Chochma, světla moudrosti a vědění.

Ale hrdý a arogantní člověk je vzdálen od Stvořitele. Ten, kdo zůstává ve svém sobectví, ve svém "Já", vzdaluje se od Stvořitele díky absenci podobenství vlastností.

Ubohost není to, že člověk je nicotný proti ostatním. Je to pokora, kterou člověk cítí v práci jako dokonalost. Ubohost je v pocitu hanby a ponížení, když jej celý svět zahanbuje a ponižuje. To je důvod, proč v tomto případě necítí žádnou dokonalost.

Vždyť to je zákon přírody - všechny myšlenky kolem působí na člověka. A ten, koho lidé respektují, se cítí dokonalým, ale ten koho zostudí, se cítí ubohý.

  25. Pocházející ze srdce.

  Baal HaSulam, „Šamati“, článek 25

                       Slyšel jsem 1 Ava (21. Července) na hostině na počest ukončení knihy Zohar

„Pocházející ze srdce vchází do srdce“. Ale proč vidíme, že i když vešlo do srdce člověka, stejně se duchovně propadá ze své úrovně? Je to proto, že když člověk slyší slova Tóry od svého učitele, hned s ním souhlasí a přijímá závazek plnit uslyšené celým svým srdcem a duší. Ale poté, když se dostane do jiné společnosti, smíchá se s přáními a myšlenkami většiny, zabývající se hloupostmi. Pak on, jeho mysl, přání i srdce patří většině. A protože nemá člověk síly překlonit celý svět na stranu spravedlivých, svět ho podřídí pod sebe a on se zamíchá s jejich přáními. 

     A tedy on je jako „hejno hnané na jatka“, nemá na vybranou a musí přemýšlet, přát si a žádat to stejné, co žádá většina. Tím pádem používá cizí mysl, snahy a nicotnou vášeň odpornou duchu Tóry a nemá žádnou sílu postavit se působení většiny.  V takovém případě je pro něho pouze jedno doporučení – připoutat se ke svému učiteli a knihám na vnitřní úrovni, jak se říká - „krmit se z knih a jejich autorů“. A pouze díky spojení s nimi člověk dokáže změnit svoji mysl a přání k lepšímu. A žádné spory ani fígl mu nepomůžou v tomto případě změnit své myšlenky. Záchrana je pouze ve spojení, protože spojení, je zázračný prostředek vracející se ke Zdroji.

     Pouze když se nachází ve svatosti, může pak se sebou diskutovat a krásně řečnit o tom, jak ho rozum nutí vždy jít cestou Stvořitele. Ale po všech svých argumentech a přemoudřelostech, díky kterým chce zvítězit nad svým nečistým přáním (Sitra Achra), si musí pevně uvědomit, že všechno to nestojí za nic a nejsou to ty pravé zbraně, díky kterým se dá zvítězit ve válce s egoismem. Protože všechny tyto rozumné důvody jsou pouze důsledkem shora uvedeného spojení.

     Všechny rozumné důvody, na kterých staví své závěry, že je nutné vždy jít cestami Stvořitele, se zakládají na spojení s jeho učitelem. A když se ztratí tento základ, zmizí také všechna síla argumentu a nemá se o co opřít. Proto člověk v žádném případě nesmí důvěřovat svému rozumu ale pouze znovu se „přilepit“ ke knihám a učiteli. Pouze tohle mu může pomoci a ne rozum nebo učenosti, protože v nich není duch života.                     

Člověk se nemůže pozvednout nad svůj kruh. Proto musí nasávat ze svého prostředí a nemá jiné rady, než skrze spoustu práce na cestě Tóry. Pokud si tedy zvolí člověk pro sebe dobré prostředí, ušetří si tím čas a úsilí, jelikož je podle svého prostředí přitahován.

“Pokud nejsem pro sebe, kdo pro mě je, a pokud pro sebe jsem, co jsem já?“

Kniha "Šamati" Článek 213

Hlavní věc je zvýšení touhy, protože na tom se zakládá celá duchovní stavba a základ stavby určuje pevnost budovy.

Existuje mnoho důvodů, které nutí člověka vynakládat úsilí, ale ne ke správnému cíli. Proto špatný základ kazí celou budovu. I když z lo lišma, "pro sebe," se přichází k lišma, "pro Stvořitele," zabere to víc času, než se člověk vrátí k cíli. Z tohoto důvodu je nutné, aby cíl byl vždy před očima.

Jak je uvedeno v "Šulchan Aruch", "Vždycky jsem si představoval, že stojím před Králem." Vždyť ten, který stojí před Králem, není podoben tomu, který sedí doma. A ten, který věří ve Stvořitele, "naplňujícího celou zemi Svou velikostí," je plný chvění a lásky. A nevyžaduje příprav a uvažování pro odevzdání Stvořiteli a je zcela a naprosto oddaný Jemu, samozřejmě, ze samé podstaty.

Stejně jako v našem světě pravá láska vyvolává touhu a myšlenky jen o milovaném, pouze o tom, jak mu udělat dobře a neuškodit mu. Pro lásku není třeba předběžné výpočty a nevyžaduje vysokou inteligenci, protože je přirozená, jako láska matky k synovi, jejíž starostí je pouze snaha o blaho dítěte a nepotřebuje žádné přípravy a uvažování, aby je milovala.

Přirozený smysl nepotřebuje rozum pro vyvolání citu. Všechno pochází přímo od samotných smyslů, které samy od sebe nezištně pracují v souladu s přirozenou láskou. Síla lásky nutí člověka, aby celý svůj život odevzdal pro dosažení cíle. A bez toho - život není život.

Slyšel jsem 1. Elula (28. srpna 1938)

"Ten, který sedí ve svém domě, není jako stojící před Králem." To znamená, že víra musí být taková, aby se člověk stále cítil nacházejícím se před Králem, což vyvolává dokonalou lásku a úctu. A než dosáhne takové víry, nemůže si dovolit pauzu a odpočinek, protože toto je jeho život a žádné jiné odměny místo víry nebude chtít. Nedostatek víry musí být vnímán člověkem natolik, aby se stal zvykem, druhou přirozeností, v míře toho, jak je řečeno: "Vzpomínám na Něho a nemohu spát."

Ale zkušenosti světa hasí pocit nedostatku víry, protože každé potěšení zruší utrpení a bolest. A proto si nepřeje dostávat žádné útěchy ve svém stavu. Je nutné dávat pozor, aby dostávání čehokoliv materiálního nezrušilo aspirace k duchovnímu. A to je možné pouze v případě, že bude litovat, že potěšení tohoto světa hasí jiskry čistých úmyslů, pocit nedostatku duchovnosti. A tato lítost a bolest ho bude chránit a nedovolí ztratit čisté duchovní touhy.

Když se jeden cítí ve stavu vzestupu, tedy že je plný života, když cítí, že nemá jinou touhu než po duchovnu, pak je dobré se ponořit do tajemství Tóry, aby dosáhl její vnitřnosti. Dokonce i když vidí, že ačkoliv se snaží, aby něčemu porozuměl, a stále nic neví, stále stojí za to se ponořit do tajemství Tóry, dokonce i po sté do jedné věci.

Jsou tři podmínky pro modlitbu:
1. Věřit, že Stvořitel může člověka zachránit bez ohledu na to, že jsou v něm nejhorší vlastnosti, zvyky a osud z celého jeho pokolení. Vždyť “Ruce Stvořitele nejsou krátké a mohou ho zachránit“. Nezachrání snad pán svého odevzdaného sluhu?
2. Udělal vše, co mohl, a záchrana stejně nepřišla.
3. Pokud nás Stvořitel nezachrání je lepší smrt, než takový život.

Modlitba pochází z pocitu ztráty v srdci: čím větší je touha, tím je modlitba silnější. Vždyť ten, co touží po nadbytku, se liší od odsouzeného k smrti a čekajícího na výkon trestu. Každý okamžik je pro něj modlitbou o záchranu. Neusne ani si nezdřímne a neúnavně se modlí pro záchranu své duše.

Kniha "Šamati" Článek 208

Úsilí, které vynakládá člověk, je jen příprava, aby mohl přijít ke stavu úplného sebeobětování (mesirut nefeš). A tak si musí zvyknout na neustálé sebeobětování. Vždyť není možné obdržet jakoukoliv duchovní úroveň, aniž by předem neměl tuto vlastnost, neboť pravě tato vlastnost umožňuje vystoupit na jakoukoliv úroveň.

Znamená to, že zde stále není dokonalost ve Vrchních Světech. Níže, v tomto světě, by měl být stav, kde je Vrchní Světlo uvnitř vůle přijímat. Tento Tikun je označen za přijímání za účelem odevzdání.

Harut (vytesáno), nevyslovuj to jako Harut ale Herut (svoboda). To znamená, že je psáno, „piš je na tabuli svého srdce.“

Zaslechl jsem roku 1938
"Staňte se hodni předběhnout čas", tj. buďte hodni cesty Tóry (duchovního rozvoje), jinak půjdete cestou utrpení a společného rozvoje, která  nás také konec konců přivede k úmyslu stvoření. 
Cesta Tóry spočívá v tom, že se člověku posílá síla shora (sgula), aby pro sebe mohl udělat vhodné kelim. A kelim se vytváří díky dostávání potěšení světla a jeho zmizení. Vždyť podstata kli je v přání dostat potěšení, tj. v pocitu nedostatku. "Není světla bez kli" a je nutno dostat kli, abychom do něj přijali světlo. 
A obyčejný člověk nemůže cítit touhu dosáhnout duchovna předtím, než ho pocítí, protože jak je napsáno "naplnění a zmizení světla buduje hotové kli". 
Například člověk má tisíc lir a cítí se bohatý. Ale pokud si vydělá více, např. pět tisíc lir a z toho se tři tisíce ztratí a zůstane pouze s dvěma tisíci, hned potom pocítí ztrátu tří tisíc. Vždyť už obdržel kelim na tři tisíce lir, které kdysi měl.
A taková je cesta Tóry. Když si člověk zvykne na cestě Tóry litovat svých malých rozkrytí, ale pokaždé dostává menší svícení, které se objeví a zmizí, toto v něm pak vyvolává větší a větší lítost a tím buduje větší kli. Každému kli chybí světlo, které by ho naplnilo. A proto jakékoliv světlem nenaplněné místo se stává místem pro světlo víry. A pokud by se naplnilo světlem - chybělo by kli, místo pro víru.    

Aby určil, zvolí jeden to, co přidává víc práce. To znamená, že by jeden měl jednat podle svého učitele. Pro člověka je k dělání pouze práce, a nic víc. Proto není pro pochyby v jeho slovech a činech místo. Místo toho by měl vždy zvyšovat práci.

Když jednoho přemůže skrytí a přijde do stavu, kdy se práce stane bez chuti a nemůže si představit žádnou lásku a strach a nemůže udělat nic ve svatosti, pak je jeho jedinou radou volat ke Stvořiteli, aby se nad ním slitoval a odstranil clonu z jeho očí a srdce.

177. Ve věci vykoupení.

 Baal HaSulam, „Šamati“, článek 177

Vykoupení hříchu se stává díky otevření světla Chochma, tj. prostřednictvím zpovědí, která přitahuje Chochmu.

       A čím více pokání bude mít zpověď člověka, tím více se mu otevře světlo Chochma, o čemž je řečeno: „ Ten den požádají o promítnutí viny Yakova- a nenajdou ji“(Jeremija). Vždyť každý promítnutý hřích nebude prominut, dokud na něj neposvítí světlo Chochma. A proto hledali hříchy, aby k nim přitáhli světlo Chochma.

       „Objetí zleva“ vzniká díky přitažení levé linie, když se v každém z deseti dnů pokání přitahuje jedna sefíra z deseti Sefirot světla Mochin de-Chochma, která se jmenuje levá linie. A v Jom Kipur probíhá zivug(spojení).

       „Objetí zprava“ – je to šíření světla Chochma od chaze dolů, tam kde se nachází místo odhalení, a je oslazené světlem Chasadim, díky čemu probíhá vybudování Nukvy, které pokračuje do osmého dne Sukkota(Šmini Aceret) a osmý den probíhá zivug(spojení).  

Počul som v roku 1941 v Jeruzaleme

     Koruna znamená Keter, a Keter je Žiarič a Koreň. Keduša (Svätosť) je spojená s koreňom, čo znamená, že Keduša sa považuje za takú, ktorá je v rovnocennosti (ekvivalencii) formy s jej koreňom. To znamená, že [rovnako] ako náš koreň, a to Stvoriteľ chce iba poskytovať bez obmedzenia, ako je napísané: „Jeho želanie [je] robiť dobre stvoreniam,“ tak [aj] Keduša je len darom bez obmedzenia Stvoriteľovi.

Avšak Sitra Achra taká nie je. Jej cieľom je prijímať výlučne pre seba. Z tohto dôvodu nie je spojená s koreňom, ktorým je Keter. Preto sa o Sitre Achre hovorí, že nemá Keter (korunu). Inými slovami, nemá Keter, pretože je od Keter oddelená.

     Teraz môžeme porozumieť tomu, prečo naši mudrci povedali (Sanhedrin 29): „Všetci, ktorí pridávajú, odoberajú.“ To znamená, že ak sa pridáva k počtu, odčíta sa od neho. Je napísané (Zohar, Pekudei položka 249): „Tu je to [presne] to isté: ohľadne toho, čo je vnútri, sa píše: ‚Navyše máš urobiť svätostánok s desiatimi závesmi (oponami).‘ Ohľadne toho, čo je vonku, sa píše ‚jedenásť závesov (opôn),‘ pridávajúc písmená, čo znamená, že pridáva písmeno Ajin (dodané hebrejské písmeno) k dvanástim a odpočítava z počtu. Odpočítava jedno od počtu dvanástich z dôvodu pridania Ajin k dvanástim.

     Vieme, že počty majú svoje miesto iba v Malchut, ktorá počíta výšku stupňa (prostredníctvom Ohr Chozer, ktoré sa nachádza v nej). Rovnako je známe, že Malchut sa nazýva „vôľa prijímať pre seba.“

     Keď pred koreňom anuluje svoju túžbu prijímať a [teda] nechce viac prijímať, ale iba dávať koreňu ako [samotný] koreň, ktorý je túžbou dávať bez obmedzenia, potom Malchut, nazývaná Ani (ja), sa stane Ein (nulou, ničotou). Iba potom sa roztvára a prijíma svetlo Keter, aby vytvorilo jej Parcuf, a stáva sa dvanástimi Parcufim de Keduša.

     Ak však chce prijímať pre seba, stáva sa zlým Ajin (okom). [Ein (אין = nula) sa píše s písmenom Alef (א). Ajin (עין = oko) sa píše s písmenom Ajin (ע). Obe slová majú rovnakú výslovnosť.] Inými slovami, tam, kde bolo Ein, ktoré znamená anulovanie pred koreňom, ktorým je Keter, vyvstal Ajin (čo znamená vidieť a poznať v rámci rozumu). To sa volá pridávanie. To znamená, že si želá k viere pridávať poznanie a [ďalej] pracovať s rozumom (rozumovo). Inými slovami, hovorí si, že je lepšie pracovať s rozumom, a tak túžba prijímať nebude oponovať práci.

     Uvedené spôsobuje odčítanie (odcudzenie), pretože sú oddelené od Keter, nazývanej „želanie poskytovať bez obmedzenia“, ktorou je koreň. Niet viac otázky rovnocennosti (ekvivalencie) formy s koreňom, ktorý nazývame Keter. Z tohto dôvodu sa Sitra Achra nazýva „Malchut bez koruny“. To znamená, že Malchut de Sitra Achra nemá D’vekut [priľnutie] s Keter. V dôsledku toho nemajú viac ako dvanásť Parcufov, bez Parcufu de Keter.

     V tom je význam toho, čo naši mudrci napísali: „deväťdesiati deviati zomrú pre zlé oko,“ t. j. pre nerozpoznávanie Keter. To znamená, že Malchut v nich, ktorou je túžba prijímať, sa nechce anulovať pred koreňom, ktorý sa nazýva Keter. To znamená, že nechcú robiť z Ani (ja), nazývaného „vôľou prijímať,“ rozpoznanie Ein (nulu), ktorá je anulovaním vôle prijímať.

     Namiesto toho chcú pridávať. A to sa nazýva „zlý Ajin“ (oko). Teda, kde by malo byť Ein s Alef (prvé písmeno v slove Ein), vkladajú zlý Ajin (oko, prvé písmeno v slove). Preto padajú zo svojho stupňa, na ktorom boli, pre nedostatok D’vekutu s koreňom.

     A to je významom toho, čo povedali naši mudrci: „O komkoľvek, kto je pyšný, Stvoriteľ hovorí: ‚On a ja nemôžeme prebývať v tom istom príbytku,‘ pretože má dvoch pánov.“ Predsa však, keď je niekto v stave Ein, a anuluje sa pred koreňom, čo znamená, že jeho jediným úmyslom je poskytovať bez obmedzenia [rovnako] ako koreň, tu nájdeš iba jediného pána – úrad Stvoriteľa. Potom všetko, čo človek na svete prijíma, je iba za tým účelom, aby poskytoval bez obmedzenia Stvoriteľovi.

     To je význam toho, čo on povedal: „Celý svet bol stvorený pre mňa a ja [som bol stvorený], aby som slúžil svojmu Tvorcovi.“ Z tohto dôvodu musím prijímať všetky stupne vo svete, aby som [toto] všetko mohol dávať Stvoriteľovi, ktorý je nazývaný „slúžiť môjmu Tvorcovi.“

Naši mudrci řekli toto o verši "Žal na tebe, který si přeješ den Pána! Nač bys měl den Pána? Je to temnota a ne světlo" (Amos 5): Je zde podobenství o kohoutu a netopýrovi, kteří čekali na světlo. Kohout řekl netopýrovi: "Já čekám na světlo, neboť světlo je mé; ale ty, nač ty potřebuješ světlo?" (Sanhedrin 98, 2). Interpretací je, že jelikož nemá netopýr oči, aby viděl, co získá od slunečního svitu? Naopak, pro toho, kdo nemá oči, sluneční světlo jen ještě víc zatemňuje.

Zaslechl jsem 7 Ševata (18.ledna 1948) v Tel Avivu

Ve světě nesmí byt prázdnota. Protože hlavní pro člověka je přání, které je základem stvoření a pouze jím se dá změřit, jestli je člověk malý nebo velký (katnut nebo gadlut). Proto každý člověk musí mít nějaké přání, k našemu světu nebo k světu duchovnímu. A ten, kdo tato přání postrádá, je považován za mrtvého, neboť celé stvoření je pouze přání, které "vzniklo z ničeho". A vzhledem k tomu, že v něm chybí tento materiál, který je podstatou stvoření, je přirozené, že takový člověk je považován za mrtvě narozeného a jakoby neexistuje.

Proto je zapotřebí, aby člověk měl přání - vždyť je to podstata stvoření. Ale je nutné toto přání zkontrolovat. Jako každý jiný tvor svou povahou cítí, co je pro něho škodlivé, stejně tak my se musíme postarat o to, aby naše přání bylo nasměrováno ke správnému cíli.

159. Stalo se po dlouhé době
Kniha "Shamati" Článek 159

"Po mnoha letech král Egypta zemřel a synové Izraelští vzdychali a úpěli v otroctví dál, a jejich volání o pomoc dolehlo ke Stvořiteli, a zaslechl Všemohoucí jejich volání a sténání." (Exodus 02:23 )

Utrpení a bída dosáhly takového úrovně, že je nebylo možné vydržet. Národ se modlil ke Stvořiteli natolik, že Stvořitel zaslechl jejich volání a sténání. Ale na druhou stranu vidíme, že říkali: " Kdo nás zajistí?" Vzpomínali na plné hrnce masa a dostatek chleba, stejně jako ryb, cukety, vodní melouny, bylinky, cibuli a česnek, které se samozřejmostí v Egyptě jedli.

Ale skutečnost je taková, že práce v Egyptě pro ně byla velmi příjemná. Jak je psáno: "A zamíchali se s jinými národy a přijali jejich způsob života." To znamená, že pokud Izrael je pod nadvládou jiných národů, které vládnou nad Izraelem, a nemůže se zbavit cizího vlivu, má radost z otrocké práce a nemá přání se osvobodit z otroctví.

Proto to Stvořitel zařídil tak, že "král Egypta zemřel" a zmizela jeho moc nad nimi a proto nemohli už více pracovat. Pochopili, že není-li svitu světla Mochin, poskytujícího dokonalost, potom ani otroctví není dokonalé. A "synové Izraelští zasténali z této práce", která jim nepřinášela žádné uspokojení ani životní sílu. Vždyť "zemřel král Egypta" tj. ztratili veškerou vládu faraóna, která jim přinášela jídlo a výživu. A proto vznikla příležitost k modlitbě, po které ihned přišlo vysvobození.

A poté, když odešli do pouště a dostali se do stavu "katnut", toužili po návratu do otroctví, ve kterém se nacházeli, dokud žil král Egypta.

153. Mysl je důsledkem přání.

 Baal HaSulam, „Šamati“, článek 153

Uslyšel jsem 7 Ševata (18. Ledna 1948) v Tel Avivu

Mysl je důsledkem, zplodněním přání. Proto člověk myslí pouze na to, co si přeje a nemyslí na to, k čemu nemá přání. Například člověk nemyslí na den smrti ale naopak, vždy přemýšlí o věčnosti, protože si takovým přeje být. Vždy totiž myslí    na to, co si přeje.

     Ale rozum má mimořádnou roli a je schopen zvětšit přání. Jestli v člověku existuje malé přání, které není schopno projevit a dosáhnout toho aby bylo naplněno, pak silou mysli je člověk schopen ho zvětšit tak, že začne žádat své naplnění.

     Z tohoto vyplývá, že mysl pouze slouží přání a přání je základem, podstatou člověka. Pokud je přání velké, vládne pak nad menšími přáními. A pokud člověk chce zvětšit nějaké menší přání, pak to může udělat díky tomu, že stále myslí na toto přání. A v té míře, ve které bude myslet na toto přání, v té míře se zvětší. Proto je řečeno, že člověk se musí stále zabývat kabalou, protože takovým stálým úsilím v mysli, zvětší duchovní přání natolik, že začne převládat nad ostatními.  

15. Co znamená "Druzí bohové" v práci.

Zaslechl jsem 24. Ava (3. srpna 1945)

Je napsáno: "Nevytvářej jiné bohy před Mojí tváří" a Zohar vysvětluje, že je zapotřebí "kamení pro její vyvážení". A ptá se na to: "Jak se pomocí kamení dá zvážit práce, abychom se tím dozvěděli svůj stav na cestě Stvořitele?" A odpovídá: "Vždyť je známo, že když člověk začíná pracovat více než je zvyklý, tělo odporuje této práci, protože odevzdání je pro tělo těžké břímě a nemůže tuto práci vydržet. Odpor těla se v člověku projevuje objevem cizích myšlenek a on si začíná pokládat známou otázku: "Kdo a co?" (Kdo je váš Stvořitel? Co vám dává tato práce?). Ohledně těchto otázek člověk říká, že samozřejmě všechny tyto otázky mu posílá sitra achra (nečisté síla), aby mu bránila v práci.

Jestliže člověk říká, že tyto myšlenky přicházejí z nečistých sil, tím porušuje napsané: "Nevytvářej jiné bohy před Mojí tváří". A smysl je v tom, že člověk musí věřit, že tyto otázky pochází od svaté Šechiny, protože "Není nikdo jiný než On". A svatá Šechina mu rozkrývá skutečný stav, ukazuje mu, jestli skutečně jde cestou Stvořitele pomocí toho, že mu posílá tyto otázky, nazvané cizími myšlenkami. Tojest pomocí těchto cizích myšlenek ona vidí jak on odpovídá na tyto otázky, které jsou cizími myšlenkami. A všechno tohle musí člověk vědět, chápat svůj skutečný stav v práci, abych viděl, co dělat. Tohle je podobné historce o tom, jak se jeden přítel chtěl dozvědět, nakolik ho má rád jeho přítel. Samozřejmě že tváří v tvář na to přítel neodpoví, protože se bude stydět, a proto k němu poslal člověka, který by ho pomlouval a tím by uviděl reakci svého přítele v té době, když je jeden vzdálen svému příteli. A tehdy se člověk může dozvědět pravdu, v jaké míře ho má přítel rád. A smysl je v tom, že když svatá Šechina ukazuje člověku svojí tvář, to jest Stvořitel dává člověku život a radost, v takovém stavu se člověk bude stydět říct, co si skutečně myslí o práci pro odevzdání, nic nedostávaje pro sebe.

Ale ne před její tváří, to jest když život a radost zchladnou, což znamená "ne před její tváří". Tehdy člověk může vidět svůj skutečný stav z pohledu odevzdání. A pokud člověk věří, že "není nikdo jiný než On", jak je napsáno, všechny cizí myšlenky mu posílá Stvořitel, to jest pouze On působí, pak samozřejmě už ví co dělat a jak odpovědět na tyto těžké otázky. A vypadá to tak, jakoby mu posílala zvěda, aby viděla, jak špatně mluví o svém nebeském království. Takhle se to dá vysvětlit a člověk může pochopit, že všechno pochází od Stvořitele, vždyť je známo, že tyto cizí myšlenky, kterými tělo tlačí na člověka, nepřicházejí k člověku v té době, kdy se nezabývá prací. Tyto tlačící myšlenky, které přicházejí k člověku v natolik zjevném pocitu, že přímo hrabou v jeho mozku, se projevují právě po velice velkém pokroku v Tóře a práci. A toto se nazývá "kamení pro její vyvážení". To jest tyto kameny mu padají do mozku, když chce pochopit odpověď na otázky, vždyť teď se chystá zvážit a ocenit cíl své práce, jestli má skutečně cenu pracovat pro odevzdání a pracovat s celou duší, odevzdávaje se cele tak, aby jeho jediným přáním byla pouze naděje, že pokud musí něco v tomto světě dostávat, tak pouze pro potěšení Stvořitele a ne pro něco materiálního.

A v tu chvíli začíná prudký spor, kdy člověk vidí, že převáží buď jedna strana nebo ta druhá (doslova: "i tady je tvář i tam"). A na toto upozorňuje řečené:"Nevytvářej jiné bohy před Mojí tváří", aby neřekli, že jiní bohové vám dali kameny, abyste za jejich pomoci zvážili svojí práci, a "před Mojí tváří" znamená, že člověk musí vědět, že je to "Moje tvář". A je to proto, aby člověk uviděl skutečnou tvář základu, na kterém se staví budova jeho práce. A základní těžkost která je v práci, vzniká tím, že tyto výrazy jsou protikladné jeden druhému.

1. Vždyť na jednu stranu se člověk musí starat o to, aby celá jeho práce byla nasměrovaná na spojení se Stvořitelem, aby každé přání bylo pouze pro potěšení Stvořitele a nic pro vlastní výhodu.

2. Na druhou stranu vidíme, že toto není základním cílem, vždyť Cíl stvoření není v tom, aby stvoření odevzdávala Stvořiteli, protože On necítí žádný nedostatek a nepotřebuje to, aby Mu stvoření dávala cokoliv, ale naopak, cíl stvoření je určen přáním Stvořitele potěšit stvoření, to jest aby stvoření dostala od Stvořitele potěšení a blaho. A tyto dvě věci jsou si protikladné, jsou tak vzdálené jedna od druhé jako pól od pólu, vždyť na jednu stranu člověk musí odevzdávat, ale na druhou stranu musí dostávat. Jinými slovy, z pohledu nápravy stvoření je nutné dosáhnout spojení, které je určeno podobenstvím vlastností, aby byly všechny činy pouze pro odevzdání, až poté se dá splnit Cíl stvoření, dostávat od Stvořitele potěšení a blaho. Proto když si člověk zvyknul jít cestou odevzdání, je jasné že nemá kelim přijímání. A v té době, kdy jde cestou přijímání, nemá kelim odevzdání. Ale pomocí "kamení pro její vyvážení" dostává obě kelim dohromady. Jelikož po všech námitkách a uvažování, které vznikaly u něho v době práce, poté co přemohl svůj egoismus, přijal vládu Stvořitele a dosáhl odevzdání v srdci a rozumu. A teď, když se chystá přitáhnout vyšší světlo, má v sobě jistotu, že všechno musí být pouze pro odevzdání. Proto i když dostává nějaké svícení,   dostává ho pro odevzdání. A je to proto, že celá jeho práce je postavená výhradně na odevzdání a toto se nazývá přijímání pro odevzdání.

Romemut (velikost/vznešenost) Stvořitele znamená, že by jeden měl žádat Stvořitele o sílu jít nad rozum.

Zaslechl jsem v roce 1942

Když člověka ovládne strach, měl by vědět, že jediným důvodem je samotný Stvořitel, byť jde o magii. Ani když strach člověka zachvacuje stále více, neměl by to brát jako náhodu, ale vidět v tom příležitost, která pochází z nebe a prozkoumat účel, proč mu toto bylo poskytnuto. S největší pravděpodobností aby si uvědomil, že není nikdo jiný než Stvořitel. A pokud jej ani poté obavy a strach neopustí, měly by mu pak sloužit jako příměr, aby strach před Stvořitelem, kterého chce být hoden, byl stejně velký, jako ten vnější strach těla, který jím teď vládne.

"Není nikdo jiný kromě Něj" - řekl rabín Chanania - "I když jde o magii." Řeč je o ženě - čarodějnici, která se snažila vzít trochu půdy pod nohama rabína Chanania, aby mu přičarovala záhubu. Řekl jí: "Vezmi si to! Ale toto ti nepomůže, protože "Není nikdo jiný kromě Něj." (Babylonský Talmud)

To znamená, že by prázdnota měla být naplněna vzletností, myšleno nad rozumem, a žádat Stvořitele, aby jednomu dal tu sílu. To bude znamenat, že byla všechna prázdnota vytvořena, myšleno, přichází k člověku, aby to tak cítil, že je prázdný, pouze kvůli tomu, aby ji naplnil Romemut Stvořitele. Jinými slovy, jeden má brát všechno nad rozumem.

Zaslechl jsem v 4. napůl sváteční den Sukkota (30. září 1942) v Jeruzalémě.

Je známo, že ke zmizení světla Mochin a ukončení zivugu (styku) dochází pouze při přidání světla a základem úrovně ZON - je šest sefirot (vav) a tečka. To jest Malchut ve své podstatě není nic víc, než tečka - černá tečka, ve které není nic bílého. A pokud člověk bere tuto tečku jako svůj základ a neříká, že se chce tohoto stavu zbavit, ale naopak - přijímá ho jako nejlepší věc, tak se to nazývá "krásný dům v srdci." Protože neodsuzuje toto otroctví, ale vnímá ho jako to nejcennější pro sebe. A tímto "vyzvedává Šechinu z prachu." A pokud dodržuje tyto základy jako nejdůležitější pro sebe, nemůže spadnout ze své úrovně, protože základní naplnění nikdy nezmizí.

A když člověk přijímá podmínku pracovat jako černá tečka, dokonce i v nejhlubší tmě, která ve světě existuje ... Svatá Šechina potom říká: "Nemám kam se před tebou schovat." A proto: "Jeden uzel nás spojuje" a "nejde jej nikdy rozplést." Proto se pro něho nikdy nezastaví spojení.

Dojde-li k němu nějaké zvláštní svícení shora, přijímá ho v souladu s podmínkou "není možné vzdát se potěšení, a nemá v úmyslu dostávat potěšení," protože toto pochází od Stvořitele, a to bez jakékoli žádosti ze strany člověka. A o tomto je řečeno: "Černá a krásná. A pokud dokážeš přijmout tuto černou tmu - uvidíš mou krásu ".

O tom je řečeno: "Kdo je hloupý, ať odbočí zde ..." (Mišlej - Přísloví) Když člověk opustí všechna svá zaměstnání a chce pracovat pouze ve prospěch Stvořitele, stejně jako "hloupým živočichem jsem byl před Tebou" (Žalm 73), pak se stává hoden vidět konečnou dokonalost. A v tomto je podstata slov, "řekla tomu, kdo nemá srdce ..." Protože neměl srdce, musel být hloupý a naivní, jinak neměl možnost se přiblížit.

Ale někdy se člověk dostane do stavu, zvaného "Šechina v prachu", když jeho bod v srdci padá do nečistých světů BJA. A tehdy se nazývá "růže mezi trny". Má hroty a trny a v této době není možné dostat jakékoliv naplnění, protože spadá do moci klipot. Takový stav přichází prostřednictvím činů samotného člověka, protože svým jednáním dole ovlivňuje kořen své duše nahoře, ve svaté Šechině. Proto, když se člověk nachází v otroctví vlastního sobectví, vyvolává tím stejný stav nahoře, což umožňuje klipot vládnout nad svatostí.

V tomto je význam "půlnoční nápravy", když se modlíme za očištění Šechiny od prachu, tj. o její pozvednuti na vrchol, kde získá důležitost. Vždyť nahoře nebo dole se urči podle stupně důležitosti. A pak se nazývá černou tečkou. A během půlnoční nápravy člověk získává síly a říká, že chce naplnit řečené o "Livni a ŠImi." Livni je vlastnost bílé barvy (lavan), ve kterém není nic černého. A Šimi znamená "Slyšel jsem" (šmija li), tj. něco takového, co uznává rozum.  A stává se mu přijatelné a přípustné přijmout vládu Stvořitele nad sebou.

A "konečná náprava" (tikun chacot) je náprava rozdělením, tj. oddělením svátostí od klipot, když se napravuje zlá přirozenost uvnitř egoistické touhy a připojuje se k přání odevzdávat.

"Vyhnanství" (gola) se skládá ze stejných písmen jako "osvobození" (geula). Liší se pouze písmenem "alef". To znamená, že je nutné přitáhnout Stvořitele  do stavu vyhnanství (Největšího ve světě - alufo) a pak ihned pocítíme osvobození. A v tomto je tajemný význam slov: "Ten, kdo z nedbalosti udělá škodu, ať zaplatí nejlepším ze svého majetku." A proto je řečeno: "Pokud člověk sám sebe soudí dole, není nad nim žádný soud ze shora."

Zaslechl jsem na hostině na počest svátku Šavuot (květen 1947) Tel-Aviv

     "Mudrc přišel do města" (Mišlej). Mudrcem se nazývá Stvořitel. A přijít do města znamená, že v Šavuot se Stvořitel rozkrývá světu.
Líný řekl: "Lev čeká na cestě a je možné, že mudrc není doma a dveře budou pravděpodobně zavřené. Ale není to řečeno jen tak: Pokud jsi vynaložil úsilí a nenašel jsi - nevěř!" 
A pokud člověk vidí, že zatím není hoden spojení se Stvořitelem, tak to bude samozřejmě tím, že nevynaložil dostatečné úsilí a proto se nazývá líným.
Ale proč nepracoval? Pokud hledá kontakt se Stvořitelem, proč o to neusiluje? Vždyť ani materiálního cíle nelze dosáhnout bez práce. Ale ve skutečnosti je připraven vynaložit úsilí, pokud by nebyl na cestě lev, tj. nečistá síla, jak je napsáno: "Lev číhá v úkrytu". Člověk, který začal cestu ke Stvořiteli, potkává lva, který mu stojí v cestě a pokud prohraje tuto bitku, potom se už nepozvedne.
A proto se bojí začínat tuto cestu, vždyť kdo ji může zvládnout? Proto mu říkají: "Žádný lev na tvojí cestě není!" tj. "není nikdo jiný kromě Něj". Vždyť neexistuje žádná jiná síla ve světě, jak je napsáno: "'A všechno Jím stvořené je proto, aby před Ním měli strach."
A tehdy nachází další výmluvu: "A je možné, že mudrc není doma!". Dům mudrce je nukva, svatá Šechina. Jelikož člověk nemůže vyjasnit, jestli jde cestou svatosti nebo ne, potom říká, že mudrc asi není doma. Tj. tohle není Jeho dům, není to dům svatosti.  A odkud má člověk vědět, jestli postupuje cestou pravdy? A tehdy mu říkají: "Mudrc je doma!", tj. "duše člověka jej naučí" a on se konečně dozví, že postupuje cestou svatosti.
A tehdy člověk namítá: "Dveře budou asi zavřené!", tj. není možné dostat se dovnitř paláce, protože "nemůže každý, kdo si přeje přiblížit se ke Stvořiteli, přijít a přiblížit se k Němu." Ale říkají mu: "Dveře nejsou zamčené", vždyť vidíme, že mnozí byli hodni vstoupit dovnitř“.
A na tohle člověk odpovídá: "Nezáleží na ničem, stejně nepůjdu!". Vždyť pokud je líný a nepřeje si vynaložit úsilí, stává se potom chytrým a nedá se s ním promluvit a je opatrný, aby nedělal zbytečnou práci. 
A ve skutečnosti ten, kdo chce pracovat, vidí opačně, že je více těch, kteří uspěli.  Ale pokud nechce pracovat, potom si všímá, že jsou takoví, kteří neuspěli, i když je to pouze proto, že se nesnažili. Ale on je líný a přeje si pouze ospravedlnit sebe a svoje činy a proto se pouští do vychytralých diskuzí. Pravda je ale taková, že je nutno přijmout na sebe duchovní práci bez jakýchkoliv diskuzí a tehdy uspěješ!

Zaslechl jsem večer Soboty Nicavim, 22 Eluľa (4. září 1942) 

Je nutné pochopit, o čem se mluví v "Šulchan aruch", v části, která hovoří o tom, že člověk se musí vrátit ke čtení modlitby i v obtížné době, aby - když přijde čas modlitby - byl zkušený a na ni uvyklý. 

     Jde o to, že modlitba je pocit, který se rodí v srdci jako výsledek minulé práce v něm. Srdce musí souhlasit s tím, co je řečeno. Jinak se tomu říká podvod a modlitba není upřímná - vždyť srdce to tak necítí. Proto si v měsíci Eluľ musí člověk zvyknout na obrovskou práci. Důležité je, aby dokázal žádat Stvořitele: "Přichystej nás pro život".  A srdce přitom musí souhlasit, aby nebyl pokrytcem a aby jeho srdce a jeho slova byly v souladu. Vždyť člověk vidí to, co vidí jeho oči a Stvořitel vidí to, co se odehrává v srdcích. A člověk žádá po Stvořiteli, aby ho odsoudil k životu pro něj. Touží po spojení se Stvořitelem a chce ho dosáhnout tak, že jeho práce bude pouze pro odevzdání a nebude mít žádné myšlenky na potěšení pro sebe. 

     Ale ve chvíli, kdy cítí to, o čem mluví, může srdce dostat strach, že jeho modlitba bude přijata a nezůstane mu žádné přání pro sebe samotného. A zdá se mu, že zanechává všechna potěšení tohoto světa a spolu s tím i všechny přátele a příbuzné a celý svůj majetek.  A odchází do pouště, kde není nic jiného, než divoká zvířata a nikdo se nedoví nic o jeho existenci. Zdá se mu, že najednou ztrácí celý svůj svět, plný radosti života, jako kdyby zemřel. A ve chvíli, kdy se mu toto zdá, cítí se jako by ztratil rozum. A občas mu nečistá síla (sitra achra) pomáhá vykreslit jeho stav v tak černých barvách, že jeho tělo odpuzuje modlitbu. Takže jeho modlitba nemůže byt přijata, vždyť on sám si nepřeje, aby byla přijata. 

     Proto je nezbytná příprava k modlitbě. Člověk si musí zvyknout na takovou modlitbu, aby jeho srdce a slova byly zajedno a srdce musí pochopit a souhlasit s tím, že dostávání je vzdálení se od Stvořitele. Důležité je spojení s Ním, odevzdání. A musí se vždy vynakládat úsilí v práci Malchut, čemu se říká "dopis", inkoust a soumrak před svítáním. Bez usilování o to, aby jeho práce byla "průhledná a pochopitelná".  Člověk musí naslouchat Tóře a přikázání nikoliv jen když je světlo, ale musí to dělat za každých podmínek. Bez rozdílu, zda je tma nebo světlo, aby za jakýchkoliv podmínek plnil požadavky Tóry a přikázání.

 

Slyšel jsem na hostině druhého dne Roš hašana (16. září roku 1947)

Esence práce člověka – to je získání chuti k odevzdání Stvořiteli. Protože vše, co člověk dělá pro sebe, jej odděluje od Stvořitele, vede k rozdílu jejich vlastností. Provede-li se čin v zájmu Stvořitele, i přesto, že je velmi malý, nazývá se "přikázání." 

Proto je nejdůležitější, aby se člověk pokoušel získávat sílu, umožňující pocítit chuť k odevzdání. A proto by měl ztratit touhu získávat pro sebe. A pak postupně odhalí chuť odevzdání.

Proto, kde je láska, měl by být také strach, jelikož strach je dutina. Jinými slovy musí jeden probudit strach, že nebude schopen mířit k odevzdání.