Předmět kabalistické vědy
1.1. Úvod
Stvořitel stvořil touhu po naplnění. On sám je „Acmuto“ - nepostižitelný. Není dostupný žádné vědě. Stvořitel stvořil touhu a ve vztahu k ní vyvíjí určitou činnost. Studujeme právě činnost Stvořitele ve vztahu ke stvoření, tato činnost je předmětem kabalistické vědy. Kabala studuje vše, co je vně Stvořitele, vzhledem k tomu, že sám Stvořitel je nepostižitelný.
Jeho myšlenka rodí stvoření – touhu a následně působí v tomto stvoření, měníc jej a přidávajíc mu různé formy: od počátečního stavu – bodu ve světle Stvořitele až k nejegoističtějšímu bodu vývoje této touhy a jeho následné nápravě do nejvyšší altruistické úrovně – úplné podoby Stvořiteli.
V kabalistické vědě se zkoumá vše, co se děje se stvořením v myšlence, vycházející ze Stvořitele. Naprosto vše, co není Stvořitel, tj. vše kromě Stvořitele patří k tomu, co On stvořil.
Věda kabaly zahrnuje kompletní vztah Stvořitele ke stvoření. Kabala je myšlenka Stvořitele, kterou On realizuje. Věda kabaly studuje cíl stvoření a fungování stvoření a též strukturu Vyšších světů včetně našeho materiálního světa.
Takže v sobě tato věda zahrnuje absolutně vše kromě Stvořitele. Přirozeně ji studujeme do té míry, do jaké jsme schopni ji pochopit. Ovšem výsledkem našeho vývoje budeme muset pochopit celou vědu kabaly.
Máme se nalaďovat pouze na jedno – na světlo Stvořitele, které nás rozvíjí a napravuje. Budeme-li se na sobě snažit cítit jeho vliv, vystavovat se tomuto světlu, vykoná nad námi svoji činnost. V duchovnu neexistuje násilí: náprava probíhá pouze do té míry, do jaké po tom člověk touží. Přičemž to musí být touha upřímná, ne falešná, ne jako „jedno na srdci, druhé na jazyku“.
Z kabalistické vědy pro sebe každý používá pouze tu část, ten aspekt, který na něj může nejlépe zapůsobit, napravit jej, pomoci mu projít přes všechny cesty, přes všechny stupně k našemu cíli – splynutí se Stvořitelem.
1.2. Předmět kabalistické vědy
Věda kabaly představuje odhalení kauzálního pořadí sestupu Vyšších sil, které se podřizuje stálým a absolutním zákonům. Tyto zákony jsou propojeny mezi sebou a jsou zaměřeny na odhalení Vyšší řídící síly – Stvořitele.
Kabala tedy studuje to, jakým způsobem tyto síly sestupují od nejvyšší, společné, dokonalé a věčné síly – Stvořitele, a jak se ve svém sestupu transformují ve vztahu k nám.
Samotné zákony, podle kterých se toto děje, se nemění, podobně tomu, jako se nemění zákony, působící v našem světě. Můžeme je různě aplikovat, ale sám zákon zůstává neměnný.
Síly sestupují seshora dolů a v souladu s absolutními a přísnými zákony působí na člověka, aby jej pozvedly nebo (což je jedno a totéž) mu postupně odhalily Stvořitele během doby, kdy je člověk přítomen v tomto světě.
Věda kabaly zkoumá vše, co je stvořeno myšlenkou Stvořitele, vycházející z Něj, z Absolutna:
- jakým způsobem se tato myšlenka obléká do roucha sil,
- jak tyto síly vytvářejí materiál (touhu po požitku, po naplnění), ze kterého následně vzniká člověk,
- jak člověk za pomoci těchto sil, zůstávajíc v našem světě, současně dosahuje nejvyššího bodu – splynutí se Stvořitelem, čímž do sebe spojuje dva protipóly vesmíru,
- způsob jakým toto celé probíhá.
Kabala zkoumá všechny tyto procesy. Zahrnuje úplně vše, nic ve vesmíru nevynechává. Jakékoliv myšlenky, činnost, pocity ve všech světech, včetně toho našeho – to je předmětem kabalistické vědy.
1.3. Zákon jednotlivého a všeobecného
Zákon všeobecného se zakládá na tom, že celé lidstvo musí ke konci svého vývoje nevyhnutelně dojít k odhalení Vyšší řídící síly a plně ji pochopit. Zákon jednotlivého je založen na tom, že ještě před dosažením tohoto dokonalého stavu celým lidstvem (všemi dušemi), se v každé generaci objevují jedinci, schopní tohoto stavu dosáhnout samostatně.
Takový je celkový záměr síly vycházející od Stvořitele: celé stvoření je stvořeno proto, aby dle určených zákonů vývoje nezbytně dosáhlo podoby Stvořitele, splynutí s Ním, pochopení Jej, rovnosti s Ním. To je všeobecný zákon vesmíru.
Žádná síla, žádná činnost, žádná myšlenka, vycházející od Stvořitele nebo pocházející z nitra stvoření, nepřekračuje rámec tohoto společného zákona. Tomu je podřízeno vše. „Všeobecný“ – znamená „obsahující vše, bez výjimky“. Je to myšlenka-záměr, poté síla, poté činnost, které plně obsahují strukturu vesmíru.
I kdyby se nám zdálo, že někde existuje něco špatného, pomýleného, nepatřícího do tohoto úmyslu, protikladné mu - není to možné. Cokoliv, co se děje v touze, v myšlence, v činu, je přímou součástí společného zákona, nutnosti přivést stvoření do nejvyššího stavu. Vzhledem k našemu omezenému stanovisku přirozeně nechápeme, co se děje, ale zákon zůstává zákonem a takový prostě je.
Všeobecný zákon tvrdí, že všechno lidstvo nevyhnutelně dosáhne svého cíle. Zákon jednotlivého říká, že jsou v každé generaci navíc jednotlivci, kteří dosahují cíle ne společně se všemi, ale mnohem dříve. Když se stejně pohybujeme tímto směrem, proč bychom měli ještě prosit Stvořitele, proč bychom měli vyvíjet úsilí? Seďme klidně u ohně v jeskyni nebo v moderním bytě u televize – seďme a jen čekejme, až na nás začnou působit tyto zákony.
Pravdou ale je, že na nás tyto zákony působí a přitahují nás k cíli jen do té míry, do jaké s nimi spolupracujeme a nakolik souhlasíme se směrem, cílem a samotnou touto činností. Člověk se skládá z myšlenek, tužeb a činností a je povinen přizpůsobit své myšlenky, touhy a činnost myšlence, touze a působení Stvořitele na něj, neboť zákon přibližuje člověka k cíli a působí na něj do té míry, do jaké se shodují.
Pokud se sám člověk nesnaží dosáhnout cíle, který je pro něj Stvořitelem určený, nebo stojí-li na místě a nepostupuje, hromadí se v něm záporné dojmy až do doby, než člověk pochopí, že se musí pohybovat k cíli.
Ovšem shromažďování záporných dojmů, pocitů, pochopení vlastního zla (proč stojím na místě a nechci pokračovat, co je moje podstata, proč je opačná postupu ke Stvořiteli, k altruizmu, k odevzdání) – toto shromažďování záporných dojmů nás samo od sebe neposouvá dopředu. Zdá se nám, že je to pokrok, ale pokrok to není – je to jen shromažďování záporného potenciálu, potřebného, aby se v nás probudilo opravdové přání „alespoň o milimetr se posunout k cíli“. A teprve tehdy na nás ta přitahující síla působí, to světlo, vracející nás ke Zdroji, a my se k Němu o tento milimetr přibližujeme.
Toto je důvod, proč se lidstvo, které během mnoha tisíciletí svých dějin absolvovalo nezměrně strašnou cestu zkoušek a utrpení, dodnes stále neposunulo vpřed, ke Stvořiteli. Lidstvo si své zlo uvědomuje, ale jen částečně. Navíc toto pochopení stále ještě zůstává bezpředmětné a není spojené se Zdrojem. Jenom když lidstvo dosáhne skutečného uvědomění, probudí se v něm opravdová touha k dosažení cíle. Tehdy postoupí ze svého nejnižšího stupně, z našeho světa, o další stupeň k počátku Vyššího světa. Náš svět je jen nejnižší stupeň, další stupně jsou mimo náš svět.
Co znamená „počátek Vyššího světa“? Je to začátek podobnosti Stvořiteli, vznik touhy podobné touze Stvořitele.
Zákon jednotlivého hlásá, že takovýto přechod může uskutečnit i jednotlivec nebo malá skupina lidí, ne všechno lidstvo v celku, i když všeobecný zákon tvrdí, že výsledně tohoto cíle nepochybně dosáhne celek lidstva.
Z toho vyplývá, že můžeme studovat součinnost všeobecného i jednotlivého, vyjasnit si stupeň jejich vzájemného tlumení nebo naopak podpory a pomoci. Pomáhá mi celé lidstvo nebo já pomáhám jemu? Můžeme působit společně ve skupině? Má to nějaký smysl nebo by měl každý z nás postupovat jednotlivě? Nakonec ale existují jak individuální síly působící na každého člověka, tak společné síly, působící na celé lidstvo a táhnoucí jej za sebou.
Musíme ovšem chápat, že všechno lidstvo je podle struktury jeho duší podobné pyramidě. 90% všech duší (nižní část pyramidy) patří do skupiny slabé touhy.
Obrázek 1.3.1
Lidé nechápou sami od sebe svoje poslání dostatečně jasně. Jen prostřednictvím vzájemného propojení mohou pochopit svoji misi, svůj cíl, vzestup a naplnění. Pouze malá část lidí, několik procent z veškerého lidstva, se vědomě posouvá k cíli a ostatní se posouvají jen díky tomu, že jsou s nimi propojeni.
To vůbec neznevažuje duši jednotlivého člověka, který patří k většině: vždyť taková je jeho počáteční struktura, takto byl stvořen. Pokud se člověk realizuje na 100% správně, vstupuje do stavu věčnosti, nekonečnosti a dokonalosti úplně stejně jako všichni ostatní. Výsledkem je to, že když celé lidstvo zcela splní své poslání, tak mezi dušemi nebude žádný rozdíl.
Vyvstává otázka: „Pokud bylo všechno lidstvo stvořeno současně, i když se každý nachází na své úrovni touhy (v nultém, prvním, druhém, třetím, čtvrtém stádiu touhy, jimž říkáme neživá, rostlinná, živočišná, lidská a duchovní úroveň), tak by vlastně muselo lidstvo aspirovat k Cíli proporcionálně – každý v souladu se svou úrovní touhy. Proč to neprobíhá právě tak, ale je tomu dokonce obráceně?“
Obrázek 1.3.2.
V průběhu dějin lidstva vzniká snaha dosáhnout Cíle jen u některých jednotlivců: filozofů, vědců, kněží a obyčejných lidí, kteří usilují o hledání „smyslu života“. Pro ostatní lidí to není vůbec zajímavé. Podíváme-li se na lidstvo neutrálním, ne kabalistickým, obyčejným pohledem - kolik uvidíme lidí, pokládajících si otázku o smyslu života? U většiny lidí se tato otázka redukuje na jednoduchá tvrzení: nejsem šťastný, protože nemám peníze, nemám žádnou moc, úctu a tak dál.
Aspirace k tomu, co je výš než náš život, je opravdovou aspirací jen mála lidí. Proč vlastně vůbec vzniká? Proč ten zákon kromě přímého působení na celé lidstvo působí také na jednotlivé duše, proč se dělí na všeobecný a jednotlivý? Mohl by být společný pro všechny, proč určovat nějaké výjimečné lidi? Možná to svědčí o určitém nedostatku v zákonu? Vždyť lidstvo je, konec konců, jednotný organizmus.
Je to tak, že náprava lidstva závisí na jeho touze dosáhnout cíle. Aby do naší egoistické touhy byly vměstnány touhy cizí egoizmu, altruistické a pro nás nepřirozené - uskutečňuje Stvořitel cílevědomou nápravu a duchovní vzestup v některých z duší. Následně za jejich pomocí vykonává práci se všemi ostatními.