V Masehet "Berachot" je řečeno: "Vždy to tak bude: člověk nejprve nastaví důležitost Stvořitele, a pak Mu vzdá poctu modlitbou." Baal HaSulam vysvětluje: "Každý, kdo se chce na něco zeptat kohokoliv, požádat o cokoliv, by měl jistě vědět:
a) že ten druhý má to, co žádám - protože pokud ne, nemá smysl jej žádat
b) že je dobrý. Vždyť se může stát, že má to, co potřebuji, ale není ochoten mi to dát.
A tak musíme nejprve pochopit velikost Stvořitele. Člověk musí věřit, že Stvořitel má absolutně vše, co žádá, a navíc je Stvořitel Dobry a Milosrdný a dává každému prosícímu všechno pro jeho blaho.
A proto, když se přátelé spolu setkávají, musí mít toto setkání určitý cíl. Koneckonců každý do něj investuje část svého času, který by mohl použít pro osobní potřebu, ale posune všechny své záležitosti kvůli účasti na setkání. Znamená to, že člověk chce něco získat. Pokud je to tak, pak je třeba se postarat, aby každý ze setkání se odcházel se ziskem.
Ale občas, když během setkání skupiny všichni cítí důležitost tohoto setkání, nevznikne ani myšlenka: co je to, co jsem obdržel, s čím odcházím domů? Co konkrétně jsem získal na setkání přátel, co jsem neměl dříve, než jsem si připojil ke skupině? A pak člověk vidí, že nemá naprosto nic.
Je to podobné tomu, o čemž je psáno: "Když vstoupíš do vinice bližního svého a budeš mít dost, ale své nádoby nenaplníš." To znamená, že když se setkávají přátelé (což je "vinice bližního"), když sedí, jedí a pijí spolu, mluví, tělu se dostává potěšení od samotného procesu. A podobá se to tomu, jak je napsáno: "A budeš jist ovoce, co hrdlo ráčí."
Ale když odcházejí domů, chtějí vědět, co mají ve svých kelim-nádobách takového, co může dávat pocit života – pro existenci doma. A při odchodu ze setkání vidí - "a do svých nádob nevezmeš" - nic nezůstalo v kelim-touhách pro oživení duše po setkání.
Člověk by měl věnovat pozornost tomu, aby v momentě, kdy vynakládá jakékoliv úsilí, nezůstal bez odměny. Jak žádáme v modlitbě: "Abychom nepracovali za nic." Když člověk jde na schůzku, mělo by se mu tam dostat naplnění, aby cestou domů měl možnost vidět, co má uložit dovnitř svých kelim-tužeb. A pak se bude mít čím živit až do příštího setkání. A musí také pamatovat, že všechno toto získal během setkání přátel.
Proto musí nejprve upřesnit důležitost schůzky a potom vybrat, co z toho chce mít pro sebe. Jak to bylo výše popsáno mudrci: "Vždy nejprve určí velikost Stvořitele, a pak se k němu povznese modlitbou."
Na začátku schůzky ve svých projevech je nutné hovořit o důležitosti skupiny. A každý, jeden po druhém, se musí snažit předat tu důležitost, která je v něm, a nemluvit o ničem jiném kromě výhody skupiny tak dlouho, dokud nebude pomocí přátel detekována tato důležitost.
Pak musí konstatovat, že dokončili první fázi jednání a jít do druhé části. Dále je nutné, aby každý zvlášť řekl, co se podle jeho názoru dá udělat, jaké kroky provést, aby každý ve skupině měl možnost obdržet lásku k přátelům. To jest, co každý může udělat, aby získal schopnost milovat ve svém srdci každého člověka ve skupině osobně. A po dokončení druhé etapy - odpovědi co udělat pro skupinu - začíná nový stupeň - praktická realizace přáteli stanovených řešení.
Co se týče významu skupiny (společnosti), je k přečtení v knize "Matan Torah" (137 str.). Vysvětluje se tam význam lásky mezi členy skupiny, že spojením přátel se dá přijít k odhalení velikosti Stvořitele. Protože celý svět je ponořen do sobeckého egoismu a on chce jít cestou odevzdání. To je proti světskému vnímání, protože taková je naše přirozenost, se kterou jsme se narodili v návaznosti na záměr stvoření - "touhu Stvořitele činit dobro".
A všechna energie, se kterou se můžeme postavit proti vlastní přirozenosti, to znamená učinit něco opačného proti našemu chápání, zřejmě není dostatečná. Nestačí ani to, že si nepřejeme přijímat pro svůj osobní prospěch, ale že si přejeme dávat. To znamená, že všechny naše činy musejí být jen pro radost toho, kdo nás stvořil, neboť veškerá naše energie pochází z moci, obsažené v odevzdání. Jako když člověk dává tomu, kdo je pro něj velmi důležitý a drahý a z tohoto pak dostává potěšení. Ukazuje se, že bez získání požitku není člověk schopen sebemenšího činu, protože to je proti jeho přirozenosti.
Ale je na nás změnit zdroj potěšení. To znamená, že místo toho, abychom dostávali potěšení z přijímání, budeme si přát dostávat potěšení z činu odevzdání. Říká se tomu "porovnání vlastností". Musíme si říci: stejně jako Stvořitel vidí potěšení v tom, že dává stvořením, stejně tak musíme mít radost z toho, že dáváme Stvořiteli.
V opačném případě, pokud dáváme Stvořiteli bez radosti a potěšení, nedosahujeme podobenství vlastností. Jak řekli naši mudrci: "Nebylo radosti před Ním ani ten den, kdy byly stvořeny nebe a země. A nebylo u Stvořitele radosti ode dne stvoření světa podobné té, kterou se bude radovat spolu se spravedlivým ve světě budoucím." (Zohar, 1, 115).
Proto pokud nemáme radost ve chvíli, kdy plníme přikázání Stvořitele, je zřejmé, že i když je naším záměrem odevzdávat, nelze mluvit o "Porovnání vlastností." Protože člověk nemůže být šťastný nikde jinde, než v místě, kde se nachází potěšení.
Takže jestli člověk nemá potěšení a radost z toho, že dává Stvořiteli, nenazývá se to zatím "porovnáním vlastností," protože ještě existuje místo pro vyšší potěšení. Stále mu totiž ještě chybí potěšení, které má Stvořitel v moment odevzdání stvořením.
Znamená to, že základem, na kterém můžeme dostat potěšení a radost, je to, že je nám dovolen určitý druh potěšení. A co více, je velkou zásluhou dostávat potěšení z činu odevzdání. Znamená to pracovat se stejným cílem – vážit si duchovního. A to spočívá v soustředění se na toho, "na Koho se obracím", "s Kým mluvím", "Čí přikázání plním" a "Čí Tóru studuji". To znamená, že je nutné hledat možnosti (tipy, nápady, způsoby jednání ), jak si uvědomit význam Dárce Tóry.
A člověk by měl, než bude hoden jakéhokoli svícení se shora, hledat lidi víceméně stejné jako on, kteří také hledají způsoby, jak zvětšit důležitost duchovního, být alespoň v nějakém kontaktu se Stvořitelem (vůbec v jakékoliv formě). Protože již mnozí pochopili důležitost tohoto, bude mít každý možnost získat podporu od svého přítele.
A je nutné "nejmenší množství - jsou to dva." To znamená, že pokud dva přátelé sedí spolu a přemýšlejí o tom, jak zvětšit důležitost Stvořitele, již mají sílu zvýšit povědomí o velikosti Stvořitele. Jako povzbuzení zdola na tento čin pak přichází motivace se shora a potom začnou trochu cítit velikost Stvořitele.
V souladu s tím, co je psáno - "ve množství národa je velikost Krále", je zřejmé, že čím větší je množství, tím více působí síla. To znamená, že se vytváří bohatší atmosféra vznešenosti a významu Stvořitele. A pak každý svým tělem cítí, že za všechny činy, kterými chce pracovat pro duchovno (což se nazývá "odevzdání Stvořiteli"), je oceněn nevýslovným bohatstvím, protože byl poctěn možností vstoupit do kruhu lidí, kteří jsou odměněni službou Králi. Pak je z každého malého činu plný radosti a potěšení, že má teď čím posloužit Králi.
A do té míry, do které skupina během shromáždění přemýšlela o velikosti Stvořitele, se projevilo pochopení v každém jednotlivci v jeho míře, že Stvořitel je důležitý. Pak může být jeden celý den ve světě radosti a zábavy. A z každé maličkosti, kterou dělá pro Stvořitele, dostává potěšení. Protože, pokud si na okamžik vzpomene, že je třeba přemýšlet o duchovním, hned si říká: "Už jsem vděčný, vážím si a chválím Stvořitele", protože věří, že ho Stvořitel povolal a chce s ním mluvit.
Když si člověk představí, že Král se na něj obrací a říká mu, že si s ním chce povídat, velmi se raduje a má dobrou náladu! A samozřejmě, že v takové dobré náladě by jej nenapadlo přemýšlet o ničem jiném. Jen by se trošku styděl, že nezná zákony a zvyky Krále, jak se má chovat, když se na něj Král obrací.
To, že může pracovat pro Krále, je jím považováno za neocenitelný poklad. Protože, konec konců trochu zná zákony, aby jejich pomocí dodržoval přikázání Krále. Zákony, které se učil ve škole, když byl malý. A samozřejmě teď, když už vyrostl a chce sloužit Králi, rozhodně mu chybí znalosti zákonů Krále. Ukazuje se, že všechny starosti člověka jsou pouze v tom, že neví, z čeho bude mít více radosti Král - z jakého činu nebo záměru. A kromě toho on žije ve světě, který je dobrý ze všech stran. Na toto celá skupina musí myslet, když se schází dohromady. Musí mluvit o důležitosti skupiny, jak již bylo řečeno, "Vždy člověk nejprve nastaví velikost Stvořitele, a pak Mu povznese modlitbu."
Stejně tak je to ve skupině. Pokud chce něco požádat od skupiny, což se nazývá "modlitba," musí nejprve pro sebe vytvořit význam skupiny "A teprve pak činit modlitbu." To znamená požádat skupinu, aby mu dala to, co od ní chce.
V tomto případě musí nejprve vidět, co skupina má. Jaké hodnoty mají její členové, které bych mohl obdržet prostřednictvím spojení s nimi. A je možné, že to, co mají, on nepotřebuje, ale naopak se spíš vyhýbá a nechce se k nim přiblížit ani na vzdálenost výstřelu z luku.
A proto člověk musí být vždy ve střehu, když přichází na setkání skupiny - zda přátele mají ten cíl, kterého chce dosáhnout. A každý z nich je součástí tohoto cíle. A on si myslí, že, samozřejmě, pokud budou všichni dohromady nasměrováni na jeden cíl, bude každý mít na tomto cíli vlastní část a zároveň taky všechny části přátel ve skupině. Pak se ukáže, že každý ve skupině bude mít stejnou moc, jako má celá skupina spolu.
To znamená, že každý člen skupiny musí věnovat velkou pozornost cíli setkání. To je nutné k navození pocitu, že každý obdržel něco, co může investovat do svých kelim-tužeb. Aby nikdo nezůstal ve stavu, o kterém se říká: "A do svých nádob nenasbíráš." Každý by měl brát v úvahu, že pokud se setkání nevěnuje zvláštní pozornost, je pak ztracen nejen od sám, ale škodí celé skupině.
To je podobné příkladu, který je uveden v Midraše: "Dva přišli na loď a jeden z nich začal dělat otvor ve dně. Zeptal se ho ten druhý: "Proč vrtáš díru?" A on odpoví: "Neměj starosti, vždyť vrtám pod sebou, ne pod tebou." A první mu řekl: "Blázen, vždyť oba na této lodi zahyneme."
Po projednání významu a nezbytnosti skupiny začíná stanovení pořadí naprav: jak a čím může být skupina posílena, aby byla jednotná - jak je psáno: "a stál tam Izrael, utábořil se naproti hoře", (Exodus 19), což je vysvětleno v komentáři: "všichni jako jeden - jedno srdce ". A postup by měl být takový, aby každý, kdo má nějaký nápad, který by mohl přinést zisk, měl možnost ho projednat s ostatními. Rozhodnutí musí být uznané všemi a každým, aby neexistoval žádný nátlak.
Do teď se mluvilo o vztahu mezi člověkem a jeho přítelem, který nám dá vztah mezi člověkem a Stvořitelem, jak je psáno v knize "Matan Torah" (str.137). V souladu s tím, když se mluví o důležitosti lásky mezi přáteli, jsme zjistili, že celý význam spočívá v tom, že nás tato láska přivede ke spojení se Stvořitelem. Takže nesmíme zapomínat, že pochopení významu lásky mezi přáteli, by nás mělo přivést k pochopení důležitosti lásky mezi člověkem a Stvořitelem.