Létající oslík

Kornel Vissarionov

Věc se měla takto…Jednou v krásné, letní ráno se narodil Oslík. Probouzí se, ohlíží se a rodiče nikde, někam asi odešli, a kam – to neřekli. Asi jej nechtěli budit. Ohlíží se kolem – hezky je zde, zelená paseka, vysoké stromy, modré nebe. Leží Oslík na zemi a dívá se na nebe, hřeje na sluníčku. Na nebi létají ptáci. Je to hezké.

Najednou se Oslík zamyslel: „A kdo jsem?“ Rodiče mu to ještě nestačili vysvětlit. „možná, je načase něco podniknout?“ A najednou pociťuje nebezpečí: někdo se hýbe ve křoví, někdo na něj zle hledí. Cítí jeho srdce, že musí něco udělat – utéct, nebo co? Jen to domyslel a nejednou ze křoví vyběhl vlk, zlá tlama, rudé oči. Z leknutí Oslík se dlouho nerozmýšlel, zamával kopyty a vyletěl vysoko do nebe, k ptákům blíž. Lítá a líbí se mu to. Lehkost v celém těle, kopyta roztáhl – vznáší se.

No a vlk, jakmile uviděl jaké zázraky se dějí, nestačil se divit. Kde se toto vidí, aby oslové létali? Tolik toho zažil, ale o tomto neslyšel. Pomalu šel nazpátek k lesu, smutně hledíc na nebe.

A Oslík si tam lítá bezstarostně, vyvádí tam v nebi, figury nejvyšší pilotáže předvádí.

Začal být s nezvyku unavený. Vystrašil všechny ptáky, a samotnému létat jej omrzelo. Snesl se na strom, sedl si na větev, zelené lístečky žvýká, jsou šťavnaté, chutné, vychutnává si života.

A v té době se po lesu rozšířila zpráva o nepochopitelném chování oslíka. Moudrá sova svolala zvířecí radu. Rozhodli se, že oslíka si pozvou. A oslík zatím nic netuší, vychutnává si života. Najednou k němu přilétává vrána a přísně tak, říká:

- Sedíš si tady! Lístečky žvýkáš? A tam je svolána rada, čekají na tebe. Tak koukej se sbalit.

- Já už jsem sbalený, - odpovídá Oslík – myslím si nic špatného jsem neprovedl.
A tak letěli.

Vrána vpředu letí, cestu ukazuje, a Oslík vzadu kopyty mává, na všechny strany se kouká. Netrval let dlouho, přiletěli na velkou paseku. Zvířat tam bylo plno,plno, všichni  s odsouzeníhodném pohledem hledí na Oslíka.  Tento se začal cítit nesvůj.

A sova praví:

- Sedni si zde vedle, kvůli tobě jsme svolali radu

- Ale já jsme nic špatného neprovedl.

- Říkáš , neprovedl? A kdo to lítá po nebi, stoleté zákony porušuje. Od věčnosti, nikdy nebylo toho, aby oslové létali!

- A co já? – odpovídá Oslík – Vy jste viděli, jak jsem létal. Všichni to viděli.

- Nic jsme neviděli, ani to vidět nechceme. Copak lze narušovat pořádky? Jestli každý bude jednat jak chce, tak co se stane!!! Bude chaos – to se stane – vyvodila závěr moudrá sova a přísně se podívala na zvířata.

Na pasece to souhlasně zahučelo, všichni podpořili moudrou sovu a odsuzovali sklíčeného Oslíka.

- Co mám tedy dělat? – pofňukával , se slzičkami v očích a ptal se Oslík.

- No to, co dělají všichni malí oslíci – pást se vedle svých rodičů na louce – odpověděla moudrá sova..

Odvedl medvěd Oslíka na pastvu. Oslík přiběhl k rodičům, vyprávěl jim o počátku dne a zeptal se proč se zde pasou, když na stromech jsou lístečky chutnější a sladší. A rodiče jemu:

- Tak mi na ně nedosáhneme, jsou moc vysoko.

- Můžeme k nim doletět – říká Oslík

- Co ty, hlupáčku, Oslíci nelétají.

- A tak to zkuste – s nadějí pravil Oslík.

- Proč bychom to měli zkoušet, nikdy jsme nelétali, rodiče naše nelétali, ani rodiče rodičů. Nikdo.

 Oslík pochopil, že jej nikdo nepodpoří a tak šel spát. Ráno se probudil dřív a rozhodl se, tajně ode všech, letět, ale v jeho duši se už zabydlela pochybnost, a jak se nesnažil-tak se mu nic nepodařilo.

Víckrát Oslík už nikdy nelétal. Jenom po nocích se mu často zdálo, jak lítá vysoko v nebi, radující se z letu a snil o tom, jak tomu naučí další oslíky.

Kresby: J.Stropkina