Věž a kostky

Nadja Rafaeli

„Mami, mami, podívej, postavil jsem věž!“– hrdě oznámil Honzík. Honzíkovi jsou skoro tři roky a ve stavebnictví se už vyzná.  Pečlivě skládá kostky, jednu ke druhé, jako zkušený zedník, práce mu jde od ruky, příjemná podívaná. Tato činnost se mu líbí tak, že si ze spokojenosti  ani nevšiml, že maminka vykoukla z kuchyně a usmívá se.

„Jé, ta věž je tak vysoká! Jsi chlapík, synku! Dobře se ti to podařilo. Chceš, budu Ti vyprávět pohádku o kostkách a o věži?“

Pohádky je Honzík ochoten poslouchat hodiny. Pohodlně se usadil a připravil se poslouchat.

„Žila byla dávno – dávno, možná včera a možná, dnes, Věž. Byla vysoká – vysoká, viděná odevšad, mohutná, kamenná a pevná. A byla na sebe hrdá, namyšlená. Nafoukla se a s nikým, kdo byl níž se bavit nechce,úplně se nafoukla a pohrdá sousedy.

„Já „ říká  „jsem nejvyšší a nikoho nepotřebuji, nechci žádnou společnost kvůli maličkostem.“

Poblíž věže bydleli kostky, Byla to partička veselých, plamenných, různobarevných kostek. Nikdy nebyli bez práce a nenudili se, zpívali písně, hráli si na schovávanou (máma schovala do dlaně jednu kostku) nebo na přeskakování, to když jedna kostka skáče před druhou. Kostky vesele ťukali po podlaze, ťuk, ťuk, ťuk! Celkově byli vždy veselou kopou, nehádali se a vše dělali společně.

A Věž byla vůči nim   povýšená a kostky jí obtěžovali. Nikoho, mimo sebe, si nevšímala – dokonce na svoje narozeniny nikoho nepozvala a dokonce ani nezdravila. Vždyť je to nepříjemné každému, když Vás ani nepozdraví. A kostky chtěli dát naduté věži za vyučenou. Ale jak?...

Dívají se na Věž – je velmi velká, hlava se upírá o nebe. Kostky nemají šanci vyhrát. Je známo přece, že jsou malé, maličké. Poradili se mezi sebou a vymysleli plán.

Přišli k Věži a vyzvali ji na soutěž , kdo je z nich nejvyšší!? Od takové drzosti Věž úplně zkoprněla, ale potom trochu svoje cimbuří naklonila, to znamenalo, že souhlasí.

Kostky se těsně sjednotili, spojili se za ruce a pak vyskočila jedna kostka na druhou, třetí, čtvrtou…a ještě, a ještě…Postavili tak vysokou pyramidu, že Věž  svoje hlavní vrata od údivu otevřela. Kostky ji obešli, předběhli ji a zvítězili!

Společně, přece jen to vypadá plynuleji, správněji a lépe. Je to proto, že když všichni společně jdou k jednomu cíli, tak i dokonce malé kostičky, mohou hory převrátit.

Kresby: J. Strokina