Předmět kabaly – pouze reálná skutečnost
3.1. Abstraktní názvy.
Mnozí se chybně domnívají, že všechny názvy a pojmy, používané v kabalistické vědě, se řadí do kategorie abstraktních, tj. že jsou tyto názvy prostě připisovány určitým objektům stejně jako je to u jiných věd – fyziky, chemie, biologie – kde dostává jakýkoliv viditelný objekt, činnost nebo síla název proto, že se tak lidé domluvili.
Tato chybná představa vznikla proto, že kabala studuje Vyšší svět, nacházející se mimo čas a prostor, přístupný pouze člověku, který ovládá kabalistickou metodu. Jen málo lidí tuto vědu skutečně ovládají a vnímají Vyšší svět, to znamená, že ho skutečně pociťují a nejen popisují určitým způsobem, který se naučili. Proto převládá názor, že vše, co se vztahuje k Vyšším světům, jsou abstraktní kategorie, které nemají se skutečností nic společného.
Opak je pravdou. Kabala nepopisuje nic, co by neodráželo reálnou skutečnost, kterou kabalisté osobně cítí. Jak vůbec přišli k tomu, co popisují? Právě tímto bezprostředním chápáním reality.
Nezvratný zákon všech kabalistů hlásá: „Jen skutečně pochopené popisuj a jen tomu přiděluj názvy. To, co není pochopeno, nelze nazvat jménem a určit slovy“ (Baal Sulam, článek „Podstata vědy kabaly“).
Nejdříve vystihujeme objekt: pociťujeme jej ve své touze dostávat, neboť tato touha je naší podstatou. Navíc začínáme měřit svou touhu, svou nádobu, svoje kli. Měříme její naplnění dle množství a dle kvality, dle hloubky, jasnosti, dle všech vlastností. Díky tomuto pochopení kli přidělujeme název předmětu.
Zkoumáme objekt na základě gematrie. Jakákoliv částice stvoření má jedinou konstrukci, jedinou kostru: י– ה– ו – ה („jud – kej – vav – kej“ neboli nultý (tečka písmene jud), první, druhý, třetí a čtvrtý stupeň vývoje kli. Následně, když je kli plně vyvinuto, se naplní světlem. Měříme naplnění v každé z těchto částí:
- tečka písmene jud je Keter, nulté stádium,
- jud – je Chochma, první stádium,
- kej – je Bina, druhé stádium,
- vav – je Zeir anpin (ZA), třetí stádium,
- kej – je Malchut, čtvrté stádium
Obrázek 3.1.1.
Jakékoliv kli se musí skládat ze všech pěti částí. Nultá část (tečka) vystupuje ve vztahu ke celému kli jako představitel Stvořitele, malchut je přijímající část a ostatní tři části (chochma, bina, ZA) – jsou zprostředkovatelé, mezičlánkové vlastnosti mezi Stvořitelem a stvořením.
Světlo, které se předává od Stvořitele ke stvoření, včetně zpětného světla, jdoucího od stvoření ke Stvořiteli, je naplněním kli. Naplnění kli plus jeho pevná konstrukce „jud-kej-vav-kej“ (naprosto stejná u každého nás) určují jméno každého objektu.
Obrázek 3.1.2.
Podstata jakéhokoliv objektu je určuna světlem, které v sobě může v daném okamžiku projevovat, akumulovat, pochopit, pocítit. Toto je jeho jméno. Kabalisté svým kli (svou touhou, kostrou jud–kej–vav–kej) nejdříve dosahují nějakého duchovního stavu, pociťují jej v sobě, uvědomují si toto naplnění, měří ho a přidělují názvy všem objektům a činům v duchovním světě.
Proto platí zásada: „pouze to, co chápeme, můžeme určit slovy a pojmenovat“ (RABAŠ, „Šamati“, článek č.3). Kde by se jinak vzalo to jméno? Když nechápeš, znamená to, že to pro tebe neexistuje. Nemůžeme vidět nebo pociťovat něco, co nevidíme nebo nepociťujeme. Proto v kabale nemohou být abstraktní objekty, pojmy, určení: všechny jsou následkem pochopení, přičemž kabalista vždy poukazuje na to, do jaké hloubky chápe tu či onu duchovní vlastnost, objekt a stav.
Vnímání světa dítětem se podstatně liší od chápání a vědomostí dospělého člověka. Stejně tak je tomu i na každém duchovním stupni: lze na něj vystoupit a být dítětem, ale lze na něm pobývat již jako dospělý člověk. Průchod na další stupeň je možný jen tehdy, když pochopíš stávající stupeň s naprostou úplností, a on se pro tebe stává předpokladem tvého zrození na dalším stupni. Postihneš ho natolik, že pochopíš, jakým způsobem se z něj rodí tvůj další stav. Toto se nazývá postupným kauzálním spojením. Následující stav je plně podmíněn předcházejícím stavem, vychází z předcházejícího, vzniká z něj podle zákona negace.
Kabalisté chápou každý stupeň úplně – bez tohoto se nemohou pozvednout na další. Proto se v každém stavu uskutečňuje duchovní pochopení do plné hloubky – v rozumu a pocitech, spojených dohromady. Toto je jediné, co nazýváme pochopením.
3.2. Realita ve vědě kabala
V materiální skutečnosti, jak ji známe z našich smyslů, existují též reálné jevy, jejichž podstatu nám není dáno pochopit dokonce ani v představách. Jedná se o jevy jako je např. elektřina a magnetizmus. Je mnoho sil, jejichž existenci jen tušíme, a které vnímáme jen částečně, částečně je můžeme ovládat a přizpůsobovat sobě. Ale kolem nás jsou i síly, které ještě vůbec nevnímáme. Nevíme, kdy je budeme schopni pocítit a zda vůbec.
Tyto síly jsou zdánlivě reálné, vždyť je používáme. Například, elektřina. Kdo ji vidí? Pociťujeme na sobě pouze výsledek jejího působení. Samotnou elektřinu nevnímáme, necítíme, nemůžeme ji ochutnat. Můžeme ji jen změřit za pomoci přístrojů nebo pocítit elektrický úder. Také pociťujeme pouze působení magnetické síly nebo radiace a tak dále. Čím jsou síly mohutnější, tím jsou méně pozorovatelné, tím více nám unikají. Vnímáme je podle jejich působení – někdy i negativního.
Ovšem kdo by mohl říct, že nejsou reálné? Poznatky o jejich působení nám úplně stačí a není pro nás důležité, že nemáme ani nejmenší představu o jejich podstatě. Jejich názvy jsou nám tak blízké a tak reálné, jako bychom je skutečně pociťovali – natolik, že je slovo „elektřina“ známé i malým dětem, stejně jako slova „chleba“ a „cukr“.
Žijeme mezi těmito silami, ale pociťujeme jen jejich následky, většinou kladné – ty, které si přejeme cítit. Nikdy nepochopíme samotný předmět, ale jen jeho působení na nás, pouze interakci s našimi smyslovými orgány. Nemohu říci, jak vypadá tato sklenička ve skutečnosti, jestli opravdu existuje. Ve skutečnosti může být něčím absolutně nevylíčitelným, i když mým smyslům se jeví jako naprosto reálná. Vůbec ale nemůžu vědět, jaká je ve skutečnosti její podstata.
Proto o jakémkoliv objektu, vlastnosti, myšlence, činnosti – materiálním nebo duchovním – můžeme hovořit pouze ve spojení s tím, kdo je vnímá. Mimo vnímajícího žádné objekty neexistují. Existuje pouze síla nazývaná Stvořitel. Proč tato síla existuje? Existuje, protože se určitým způsobem projevuje v mých smyslech. A pokud se neprojevuje? Pokud se neprojevuje, tak tehdy ani neexistuje.
A tak všechny naše úvahy vycházejí z jednoho zákona: „Existuje pro nás pouze to, co chápeme. Jen to můžeme pojmenovat a definovat dle vlastností, přičemž pouze vzhledem k sobě“ (Baruch Ašlag, „Šamati“, článek 3). Tento zákon je třeba si velmi dobře uvědomit a zvyknout si na něj, protože jeho nedodržování uvrhne člověka do všemožných iluzí. Můžeme hovořit jen o tom, co pochopíme vědeckou metodou v našem nebo duchovním světě. Jen o to se můžeme opírat a pouze toho se musíme držet. Všechno ostatní je nutné vyškrtnout, protože to neexistuje.
Stejně tak se stavíme k různým náboženstvím a k jejich ponaučení. Z tohoto pohledu, jsme absolutní materialisté, objektivisté (anebo, ve srovnání s vědou, subjektivisté). Pro nás existuje pouze to, co dokážeme pochopit. Proto se i v duchovní sféře snažíme výhradně o duchovní dosažení. Dosažení je posledním, definitivním, nejvyšším stupněm poznání: dosahujeme nejen samotný objekt, ale i to, odkud a proč vznikl, proč existuje a do jaké formy se promění v budoucnu, tj. absolutně všechno, co lze ve vztahu k němu určit.
Ovšem, jak nám není umožněno dosáhnout podstatu Vyšší řídící síly, stejně tak nejsme schopni dosáhnout podstatu stvoření, které vytvořila. Materiální věci, které můžeme ohmatat rukama (nejjednodušší způsob průzkumu), chápeme jen na základě dojmů, které získáváme výsledkem interakce našich smyslových orgánů s těmito věcmi. A toto nás plně uspokojuje, nehledě na to, že nemáme žádnou představu o samotné jejich podstatě.
Pro je náspro dostačující pociťovat nějaký objekt a vytvářet svoje představy o něm dle našich pocitů, nechápajíc jeho podstatu. To nám stačí, i když si uvědomujeme, že nevnímáme samotný objekt, ale pouze jeho působení na naše smysly, nebo, přesněji, reakci našich smyslů na něj. Stejně tak nám není umožněno pochopit svou vlastní podstatu: vše co víme o sobě – je jen výsledek činnosti, vycházející z naší podstaty.
Ve skutečnosti není nic kromě Stvořitele, Vyšší síly. Proto je řečeno:
„ Není nikoho, kromě Něj“ (Dvarim 4:35). My však v našich smyslech chápeme jen to, co se projevuje z podstaty Stvořitele. Takové pochopení projevu podstaty Stvořitele je pro nás pochopením sebe sama i zdánlivě existujícího světa kolem nás. Následně pochopíme, že neexistuje ani svět, ani my v současné formě, ale že tu je pouze stav, pouze schopnost říci, že to chápeme.
A tak jsou všechny názvy a termíny, s kterými se setkáváme v kabalistických knihách, reálné, nehledě na to, že nechápeme jejich podstatu. Studující pociťují plné uspokojení z dokonalého poznání. Pravda, je to jen pochopení projevů, vznikajících jako výsledek vzájemného působení Vyšší síly a Ji chápajícího člověka. Ovšem toto poznání nám úplně stačí, nevzniká v nás pocit, že by v tom poznání něco chybělo. Je to podobné tomu, jako v nás nevzniká potřeba mít šestý prst na ruce, neboť nám úplně stačí pět.
Takto jsme stvořeni. Dovedeme si vůbec představit, že bychom existovali jinak, například kdybychom skutečně měli šest prstů? Co bychom mohli objevit, vystihnout a pocítit, kdybychom ten šestý prst měli? To nevíme. Nemáme pro to určenou touhu. Naše touha je úměrná našim pěti smyslům a ničemu víc. Touha nás povede do hloubky jen tehdy, když se těchto pět smyslů přetvoří v pět sefirot a dále – do pěti nejvyšších částí přímého světla.
Obrázek 3.2.1.
3.3. Otázky a odpovědi.
Otázka: Proč nám stačí pochopení všech předběžných vlastností, které činí plné poznání kromě podstaty, ale samotnou podstatu nepotřebujeme?
Otázku o podstatě máme v sobě ve skutečnosti také. Ale proto, aby vznikla potřeba odpovědět na tuto otázku, abychom pocítili, že nám schází samotná podstata, musíme nejdříve pochopit všechny součásti, až do posledního (před podstatou) stupně.
Podstatou je samotný Stvořitel. Je napsáno: „podle Tvých činů, na mě obrácených, poznám Tebe, pochopím Tvoji myšlenku“ (Šir ha – Ichud). Říkám-li „Tebe“ mám na mysli to, že chápu Jeho, samotnou podstatu. Pokud se sebou vykonávám všechnu činnost, kterou se mnou vykonává Stvořitel, pokud vykonávám vše, co dělá On, studujíc tuto činnost, začínám rozumět Jeho myšlenkám, Jeho úmyslům ve vztahu ke mně. Ale stejně tato myšlenka, toto vědění, tento úmysl existuje jen ve vztahu ke mně. Musí existovat k tomu, abych byl stvořen a aby se se mnou uskutečnily všechny přeměny, kterými procházím. To, co nemá vztah k úmyslu Stvořitele vůči mně, to, co se nachází výš než toto, já nechápu. Tak to tvrdí kabalisté.
Na druhou stranu hovoří o existenci nějaké jiné reality i po konečné nápravě, tj. po tom, co v sobě plně pochopíme všechny činnosti Stvořitele. Poté, co se úplně napravím, se absolutně podobám ve veškeré činnosti Stvořiteli, což znamená, že plně kopíruji Jeho činnost a takto přebírám Jeho úmysl, Jeho myšlenku – vše, co lze nazvat Stvořitelem ve vztahu ke stvoření. V tomto se stávám rovným Jemu. Kabalisté hovoří, že po tom všem existuje další realita.
Jaká je to realita, to nám neříkají, protože tam existují úplně jiné kelim (možnosti, vlastnosti, pocity), přesahující bod našeho vědomí. Co tam chápeme a jakým způsobem – není známo, nám se to nepopisuje. Naším cílem je podobnost Stvořiteli. Věda kabaly vysvětluje, jakým způsobem lze tohoto dosáhnou. Neříká nic o tom, co přijde pak. Mluví jen o tom, že tento proces je nekonečný, tj. každý stav se okamžitě mění na další, dokonalejší.
Otázka: Hovoříme o tom, že Vyšší svět je pro nás skrytý. Proč se nazývá „Vyšším“?
Obklopuje nás něco, čemu říkáme Stvořitel. Mimo Něj není nic. My Stvořitele pociťujeme. Kdo jsme to „my“? Jediné, co bylo Stvořitelem stvořeno - tj. touha získávat, užívat si, naplnit se.
Pociťujeme Stvořitele podle toho, nakolik je naše touha podobna Jemu podle vlastností dávání. Pociťujeme skrytí Vyššího světa v závislosti na tom, nakolik je naše touha přijímat protikladem Jeho vlastnosti dávání. To je naše realita. Skrytí může být takové, že jej ani nevnímáme – je to takzvané „dvojité skrytí“, skryté skrytí.
V našem světě v zásadě také něco chápeme, měníme svoje vlastnosti. Naše pochopení je závislé na pocitech pěti smyslových orgánů a na rozumu, schopného vysvětlit to, co pociťujeme. Rozum shromažďuje všemožné dojmy, zapamatovává si je a předává nám představy (obrazy), standardy, abychom mohly následně rozpoznávat podobnost toho, co jsme kdysi pociťovali. Takto jsme stvořeni a z toho také vycházíme, když zkoumáme, kdo jsme a kde jsme.
Vše, co chápeme v daný moment, se nazývá „tento svět“. Vše, co budeme moci pochopit v dalším okamžiku, nazýváme „budoucí svět“. Toto je nejjednodušší určení tohoto a budoucího světa. Pokud se vybavím teleskopy, mikroskopy, počítači, většími vědomostmi a porozuměním – jsem schopen pocítit kolem sebe o mnoho více a to bude znamenat, že pociťují další svět, rozšiřuji hranici poznání mimo sebe.
Otázka: Čím se liší hmotné poznání od duchovního?
Tím, že hmotné poznání můžeme rozšiřovat, aniž bychom měnili vlastnosti svého původního materiálu – egoismu. Vynalézáme různé přístroje a zařízení, rozšiřujeme škálu pochopení toho, co nás obklopuje, získáváme více možností propočítávat to, co pociťujeme, aniž bychom měnili svou původní vlastnost.
Samotný člověk zůstává stejný. Pouze si nastavuje svých pět smyslů s pomocí stále jemnějších „nástavců“, rozšiřuje si kapacitu mozku. Umožňuje mu to pociťovat a chápat větší prostor kolem sebe. Ovšem nikdy mu podobné rozšiřování vnímání našeho světa nepomůže proniknout za jeho hranice, za tu bariéru, kde vládne podstata opačná té naší.
V našem světě poznáváme objekty podobností vlastností: k tomu, abychom pocítili jemnější vibraci, musíme v sobě vytvořit vnímavější smysl. Přičemž, tento smysl musí vytvářet vibrace stejných vlastností, které chci vnímat. Vnímám vnější působení tehdy, když je mu můj egoistický senzor podobný. Ovšem to, co takhle vnímám, se musí nacházet v dosahu mého egoistického senzoru, mých pěti smyslů.
Kolem mě existuje prostředí, které má opačnou vlastnost – altruistickou. Abych ho mohl vnímat, musím přestavět sebe, stát se mu podobným. Přestavba přirozeného egoistického vnímání světa (naplnění kvůli sobě, získávání) na vnímání v úmyslu dávat (zkrácení svého egoizmu), se nazývá přechodem machsomu.
Toto je velmi složitý fázový přechod a člověk jej není schopen prodělat sám od sebe. Pouze Vyšší světlo, Vyšší síla nám může dát tuto energii fázového přechodu, přeskoku z egoismu do altruismu, od pochopení ve svém nitru do pochopení vně sebe. Tady je úplně jiná podstata: my ji nechápeme, nepociťujeme do doby, než se v nás vytvoří odpovídající smysl.
Do té doby žádná vyprávění a žádná vysvětlení nepomůžou. Můžeme si představovat cokoliv: stejně všechny naše představy budou omezeny naším egoizmem, který nemůže vyvinout žádnou altruistickou vlastnost, objekt, činnost či myšlenku.
Připusťme, že existují lidé, kteří překročili tento machsom, přechod z jedné fáze o druhé, a začali pociťovat Vyšší svět. Ale pokud oni pociťují všechno v protikladu k našim smyslům, jak potom máme pochopit to, o čem jsou nám schopni vyprávět? Není to ani „Alenka v říši divů“, není to svět, postavený na zrcadlovém odrazu, ale na absolutně jiných principech než ty naše.
Těžko si představíme, jak je možné vysvětlit zákony přitažlivosti s pomocí zákonů odpuzování a zákony pohlcování s pomocí zákonů vylučování. Všechno je zde jiné: podstata myšlenek, práce, principy vztahů, činnosti a vlastností. Příčina, průběh a následek činů jsou jiné, protože jsou jiné cíle.