Kabbalah.info - Kabbalah Education and Research Institute

Vyučovací hodina č.4.

Zákon kořene a větve

4.1. Obtížnost vyjádření Vyššího pochopení.

Není v našich silách vyjadřovat zvuky nebo písmeny našeho světa to, co jsme se dozvěděli o Vyšším světě, vzhledem tomu, že náš slovník je přizpůsoben pouze předávání informací o našem světě.

Kdysi jsme přišli do tohoto světa jako primitivní lidé a začali jsme jej poznávat. V míře poznání tohoto světa jsme začali cítit potřebu, abychom si tento svět zapamatovali, předávali si o něm jeden druhému informace, vyprávěli si jeden druhému o tom, co se s námi děje. Jinak řečeno, jazyk kontaktu má původ v prostředí pobytu člověka a jeho životních potřebách.

Pokud byl život člověka jednotvárný a probíhal v uzavřeném prostředí, na úrovni primitivních vztahů, byl by i jeho slovník jednotvárný a primitivní. Postupně se rozvíjel, osvojoval si přírodu, svět, a na základě toho začal člověk pociťovat potřebu v předávání abstraktnějších pojmů, složitých pocitů a myšlenek. Díky tomu se jeho slovník stával obsáhlejším. Ale vše toto – pojmy, city a slova – jsou produktem jeho pocitů.

Stejně tak je tomu i v duchovním světě: člověk něco pociťuje. Možná, lze toto něco vyjádřit nějakými zvuky nebo symboly, ale mně to nic neříká. Mohu vidět tyto znaky, slyšet tyto zvuky – ale co z nich pochopím?

Je to zvlášť aktuální, když potřebujeme předat slovy přesné znalosti, získané cestou posouzení, jak je to zvykem v kabalistických výzkumech (nějaké abstraktní obrazy, složitá vzájemná působení mezi objekty, sílami, myšlenkami), kdy kabalista musí využít absolutně přesnou definici (jinak, by to nebyla vědecká, adekvátní analýza).

Jak však mohou kabalisté předávat nám, ne kabalistům, svoje pocity? Jak se od nich můžeme dozvědět to, co se „tam“ děje?  Kabalista například stojí vedle mě, pociťuje něco, co já necítím: určité tvary, obrazy, jevy, síly související mezi sebou. On je vidí, představuje si, jak nyní kolem nás, v našem světě a výš, probíhají všemožné události, určující jeho budoucnost, - události, které my možná shlédneme následně až poté, co se  zhmotní do materiálního těla na naši, nejnižší úrovni. Jak nám může tyto znalosti předat? To je otázka.

A další otázka, jak komunikují kabalisté mezi sebou? Jeden to pociťuje tak, druhý jinak. Mají pro komunikaci mezi sebou nějaký stanovený jazyk?

Odpovědi na všechny tyto otázky najdete dále.

4.2. Zákon kořene a větví ve světech

Čtyři světy, ze kterých je složen vesmír, se nazývají Acilut, Brija, Jecira a Asija. Mají ve všech detailech identickou stavbu, počínaje nejvyšším z nich (světem Acilut) a konče naším materiálním světem – nejnižším stupněm světa Asija.

Duchovní svět se skládá ze čtyř světů.  Nemluvíme zde o světu Adam Kadmon a světu Nekonečnosti, neboť ty jsou zapojeny do těchto čtyř světů jako jejich kořeny, jejich vnitřní část. Všechny světy jsou podobny jeden druhému a jsou rozmístěny jako by paralelně, jeden pod druhým. Realita a všechny její projevy, existující v prvním světě (dejme tomu ve světě Acilut), existují i v druhém, umístěným pod ním, bez jakýchkoliv změn. A takto i ve všech následujících světech, až do tohoto, námi vnímaného světa.

Člověk vychází za rámec vnímání našeho světa do duchovního světa a začíná jej pociťovat, chápajíc postupně jeho stále jemnější vrstvy: jako by stoupal po stupních pochopení, poznání Vyššího světa. Vnímání je na každém stupni stále jemnější, zřetelnější. Zřetelnější začíná být i spojení mezi vjemy, objevuje se více detailů, ale celkově se vnímá jedno a totéž.

Přestoupiv  machsom a vstupujíc do Vyššího světa, postupuje člověk po 125 stupních (pět světů po pěti parcufim a po pěti sefirot v každém z parcufim – celkem 125 stupňů) a přesvědčuje se, že všechny jsou podobné. Co to znamená „podobné“?

 

course1-4_clip_image002
Obrázek 4.2.1.

Teď určitým způsobem vnímám svět, pak jej budu pociťovat objemněji a hlouběji, následně ještě objemněji a ještě hlouběji atd. Pociťuji duchovní svět, Stvořitele, ale ve stále zřetelnějších a projevovanějších detailech. Ale ten duchovní svět, Stvořitel, se mění jen ve vztahu ke mně, v závislosti na stavu mých smyslových orgánů a mé zástěny.

Ve skutečnosti je již pro mě vyšší svět naprosto otevřen, nacházím se v něm stále, pouze to nevnímám, vzhledem k tomu, že moje smysly jsou nedokonalé. A já je musím napravovat, zvyšovat citlivost, nalaďovat je určitým způsobem. Toto se nazývá vzestupem po duchovních schodech (stupních).

Stvořitel je jediným objektem vnímání. Míra vnímání Stvořitele určuje míru duchovního odhalení neboli stupeň duchovního světa, na který jsem postoupil. Míra skrytí Stvořitele vůči mně – to jsou ty stupně, které mám před sebou až do světa Nekonečnosti. Svět Nekonečnosti je poslední stupeň, kde již plně chápu Stvořitele takového, jakým je, bez omezení, protože se Mu již podobám svými plně napravenými vlastnostmi.

Mezi světy, tj. stupni pochopení Stvořitele, není žádný rozdíl než v kvalitě materiálu (jinak řečeno, ve mně). Kvalita materiálu se určuje tím, na kolik je napraven můj prvopočáteční, původní egoizmus (touha po požitku), na kolik se podobá Stvořiteli.

Kvalita materiálu určuje výšku stupňů každého ze světů. Materiál nejvyššího světa je nejjemnější ve srovnání se všemi nižšími. Materiál druhého světa je hrubší než toho prvního, ale jemnější, než u všech nižších. Toto pořadí – seshora dolů – se zachovává až do našeho světa, kde je materiál reality hrubší a temnější, než ve všech předešlých světech.

Co znamená „materiál“? Hovoříme o tom, že neexistuje nic kromě světla (naplnění), sestupujícího seshora dolů, touhy, která toto světlo spoluvytváří, a zástěny odráženým světlem, které vzniká společně s touhou a zástěnou. Nic víc není. Existuje světlo (Stvořitel), existuje stvoření (touha naplnit se, užívat si) a existuje zástěna, což je míra připodobnění stvoření Stvořiteli (když si stvoření přeje být podobným Stvořiteli).

Materiálem nazýváme náš egoizmus, naši touhu po požitku. Míra jeho prosvětlení nebo hrubosti určuje velikost zástěny: výkonnější nebo slabší. Právě s pomocí této zástěny pociťuji Stvořitele, vnímám Jeho vlastnosti, Jeho kvality ve vztahu ke mně.

Objekty a tvary jsou ve všech světech stejné, jak podle kvality, tak podle kvantity. Lze to srovnat s razítkem a otiskem, když nejmenší detaily razítka plně přecházejí do otisku. Tak je to i se světy: nižší svět je otiskem vyššího a všechny tvary, existující ve Vyšším světě, jsou plně otisknuty v tom nižším.

Proč je tomu tak? Světlo, které vychází od Stvořitele, buduje kli (nádobu, touhu, stvoření) v pěti stádiích (čtyři stádia plus kořen), proto se kli  skládá z pěti částí a pouze v nich pociťuje světlo. Jak se toto světlo v něm pociťuje? Jako naplnění.

Všechny naše pocity, definice, jazyky, porozumění, znalosti, celý náš život – vše, na co jen můžeme pomyslet a co si můžeme představit, - vše toto je pouze vnímáním světla, tj. Stvořitele, uvnitř nás. Je psáno: „Není nikoho, mimo Něj“. (Dvarim, část 4: 35).

Kli, stvoření, se vždy skládá z pěti částí, ale měří se velikostí své touhy po požitku. Tyto části mohou být větší a mohou být menší. Stejně tak i zástěna může být větší (pro větších pět částí) nebo menší (pro menších pět částí). To znamená, že vždy vnímáme obraz okolního světa jako složený z pěti částí, ale vnímáme jej buď egoisticky, prostřednictvím našich pěti smyslů, nebo altruisticky.

Není podstatné, jestli jej vnímáme altruisticky, prostřednictvím zástěny, nebo egoisticky: obraz světa je stálý. Liší se jen svou kvalitou: v duchovním světě – jako větší nebo menší pochopení; v našem světě, kvůli našemu egoizmu – jako příjemnější nebo méně příjemný pocit.

A tak je rozdíl mezi stupni jen v kvalitě zobrazení Stvořitele. Proto my, prostřednictvím svých smyslových orgánů, nevnímáme Stvořitele, ale pociťujeme míru nápravy, míru podobnosti našich smyslů Stvořiteli. Stejné je to u rozhlasového přijímače, který chytá radiové vlny jen proto, že má generátor, produkující stejné vlny, a takto vnímá vnější působení díky efektu rezonance. Přijímač fakticky chytá sám sebe, svoji podobnost vnějšímu působení. Podobnou konstrukci má i ucho. Kolem mě existuje množství vibrací, ale ucho vnímá jen některé z nich. Je schopné vibrovat, generovat kmitání na určité frekvenci a takto vnímá podobné frekvence zvenku.

Co se děje, když člověk nahluchne? Jeho ušní bubínek nemůže vibrovat tak jako dřív a jemu se zdá, že „venku“ nic není: zůstávají jen silné zvuky, údery, a vše ostatní mizí. S námi je to podobné: kolem nás existují miliardy všemožných působení, ale my vnímáme jen to, na co jsou naše smysly zvyklé, pro co byly stvořeny, čeho jsou schopny. Praskne-li mě bubínek, přestanu slyšet. Kolem mě však budou stále znít všelijaké zvuky, ale já je nebudu schopen vnímat.

Stejné je to i s duchovním cítěním. Pouze do té míry, do jaké je moje zástěna schopna generovat zpětné světlo, podobné Stvořitelovu přímému působení na mně, mohu já cítit míru své nápravy. Tato míra mé nápravy se pro mě v celém svém objemu, ve všech mých pocitech a vlastnostech, stává obrazem Stvořitele.

Nepociťuji samotného Stvořitele, Acmuto, Jeho podstatu – vnímám jen to, co mohu v sobě reprodukovat. Tato reprodukce se nazývá obrazem Stvořitele. Baal Sulam ve své básni „Migdal Oz“ píše: „To, co uvidíte, uvidíte vy a nikdo jiný“.

Celý obraz je subjektivní, vzniká napravenými vlastnostmi člověka. Vzhledem k tomu, že jsou napravené vlastnosti do určité míry podobné Stvořiteli, nazýváme tyto naše napravené vlastnosti obrazem Stvořitele. Proto je řečeno: „Stvořil člověka podle Svého obrazu a podoby“ (Tóra, Berešit, část 1: 26). K tomuto “obrazu a podobě“ musíme dojít sami, měníce své vlastnosti a připodobňujíce je vlastnostem Stvořitele.

V nižším světě není ani jeden detail a ani jeden jev, který by neodrážel Vyšší svět. Podobě nižšího vyššímu, egoistického světa světu altruistickému, říkáme soulad mezi kořenem a větví.

V pochopení Stvořitele existuje 125 stupňů, z nichž nejnižší je machsom. Pod ním se nachází náš svět, tj. vnímání Stvořitele v Jemu opačných, egoistických vlastnostech. Lidé, stojící na různých stupních Vyšších světů nad machsomem nebo na různých stupních v našem světě pod machsomem, mohou mezi sebou svobodně komunikovat. Ale jakým jazykem můžeme komunikovat s těmi, kdo se nachází nad machsomem, aby nám předávali informace, a my, nacházející se podmachsomem, jim rozuměli?

Připusťme, že můj kamarád přešel machsomem a má již jiné vnímání, jinak chápe zákony vesmíru, jeho souvislosti příčin a následků. Já tomu ničemu nerozumím. Jsem jako dítě, které se snaží pochopit z toho alespoň něco, a on mně to chce vysvětlit. Může mi to nějakým způsobem předat?

Možnost takové komunikace se určuje vztahem kořene a větve. Vše, co se nachází nad machsomem, se nazývá kořenem. Vše, co se nachází podmachsomem , se nazývá větví. Každý detail, nacházející se v nižším světě, je větví, tj. odráží svůj zdroj, který se nachází ve Vyšším světě. Tento zdroj je jeho kořenem.

Toto pro mě probíhá nepochopitelným způsobem: nerozumím a nevím, jak konkrétně to probíhá, ale větev je spojena se svým kořenem. Proč tomu, co se nachází ve vyšším světě, říkáme kořen? Protože odtud k nám všechno přichází. Tam se to nazývá kořenem, zdrojem, a u nás následkem, větví či kopií.

Kořen, nazývaný osudem, nutí svoji větev, svoji kopii růst jak kvantitativně, tak kvalitativně. Tento zákon kořene a větve působí v každém světě, na každé úrovni reality a je nezvratný.

Existuje Stvořitel, z Něj vychází světlo. Toto světlo vytváří stvoření, které se skládá z pěti částí a má pět základních vlastností. Stvoření vnímá světlo, projevující se v pěti sefirotketer, chochma, bina, zeir anpin a malchut. Můžeme říct, že vnímáme světlo jako pět působení – NARANHAJ (nefeš, ruach, nešama, haja, jechida). Toto je ve skutečnosti všechno, o čem vůbec můžeme hovořit.

 

course1-4_clip_image003
Obrázek 4.2.2.

Dále se těchto pět působení vyvíjí, rozdělují se na početné části, které se kombinují, spojují se mezi sebou a vytváří množství propojených příčin a následků, přání a pocitů. Tímto se náš obraz světa rozšiřuje a my si výsledně představujeme náš svět jako nekonečné množství všemožných objektů a jejich vlastností.

Je to stále těchto pět základních vlastností, které se drobí a spojují jedna s druhou, vše vychází z nich. Výsledně toho, pokud zkoumáme jakýkoliv z našich pocitů, zjišťujeme v něm jen pět částí, kelim – KaHaB ZON (keter, chochma, bina, ZA a nukva neboli malchut) a NaRaNHaJ – světlo

Pro nás, jež jsme v tomto světě, je zajímavé pochopit, jakým způsobem pod vlivem působení Vyššího kořene existujeme. Společně s mě obklopujícím světem jsem součástí, otiskem vyššího stupně, Vyššího světa. Existuji i na tomto stupni i na tom vyšším a na ještě vyšším, a ve spojení se mnou existuje můj svět.

Všech 125 stupňů nad machsonem a náš svět pod machsomem existují současně. Představuji si to takto: mohu se jako ve výtahu přemisťovat po všech 125 stupnicích díky tomu, že měním svoje vlastnosti, možnosti a kvality svých smyslů.

Zajímá mě, jakým způsobem jsou stupně propojeny mezi sebou, jak se po nich mohu pohybovat. V zásadě mě zajímá, jakým způsobem mohu postoupit po těchto stupních k nejvyššímu, nejlepšímu, věčnému, absolutně dokonalému stavu – světu Nekonečna. Kvůli tomuto studujeme kabalu, kvůli tomuto se snažíme pochopit, co nám kabalisté chtějí předat, jakou informaci musíme od nich získat, abychom se sami začali po stupních zvedat.

Oni nás nemohou popotáhnout, nemohou nás jako malé dítě vzít do náruče a nadzvednout. Mohou nám pouze předat vědomosti o tom, jakým způsobem to sami vykonali, abychom to učinili stejně. Proto je pro nás tak důležité studovat jazyk větví.

Jazyk větví, zákon, podle kterého se větev pozvedá ke svému kořenu - to je to, co nám chtějí vysvětlit, to, co obsahuje jazyk. Na nic jiného se tento jazyk nehodí. Kabalisté nám nesdělují nějaká nepotřebná fakta. Oni jen vysvětlují to, jak se pozvednout výš nad svoji egoistickou podstatu, omezenou časem, prostorem a rychlostí.

Kabalistický jazyk nepopisuje Vyšší svět, aby uspokojil naši zvědavost. Je zaměřen na to, aby ukázal člověku, jak se má pozvedat. Ten, kdo se nenaladí na nápravu, ten tento jazyk neuslyší. Jazyk působí do té míry, do jaké se mu poslouchající přizpůsobuje.

Člověk hovořící a píšící kabalistickým jazykem nám chce předat jen metodu nápravy, postupu zezdola nahoru. Pokud se rovněž řídím jenom touto touhou, chci slyšet právě toto, začínám to slyšet. Jinak, mohu číst kabalistické knihy, ale ty na mě neudělají potřebný dojem a nedodají mi ani energii, ani vědomosti, jak se pozvednout. To protože si to nepřeji, hledám něco jiného: jak věštit, jak měnit svůj osud, jakým způsobem využít tento svět, přizpůsobit jej pro sebe.

A tak, pouze do té míry, do jaké si přeji odevzdávat, podobat se Stvořiteli, začínám slyšet a vidět to, co mi předávají kabalisté a teprve tehdy na mě budou tyto vědomosti působit. Proto můžete i dvacet či třicet let studovat to, co je napsáno v knihách, ale tento jazyk na vás působit nebude, protože na něj nejste naladěni, nechápete jeho vnitřní frekvenci a v něm obsažené informace.

Proto se i říká: „Jsou ti, kteří studují chochmu, a jsou ti, kteří studují kabalu“ – jsou studující kvůli vědomostem (chochma), a jsou studující kvůli připodobnění se světlu.

 

Kabbalah Library

Novinky a oznámení

K odběru novinek a oznámení prosím zadejte svůj e-mail:

Facebook

Share On