Kabbalah.info - Kabbalah Education and Research Institute

Rozdíl mezi vědou kabaly a náboženstvím

ROZDÍL MEZI VĚDOU KABALY A NÁBOŽENSTVÍM

Náboženství předpokládá že Stvořitel Svůj přístup k člověku mění v závislosti na činech člověka. Věda kabaly však uvádí, že je Vrchní Síla neměnná a činy člověka ji žádným způsobem neovlivňují. Místo toho mohou činy člověka změnit jej. Bude schopen Vrchní Řízení přijímat odlišně, pokud jsou jeho vlastní změny namířeny vstříc větší podobnosti. Bude schopen Stvořitele vnímat jako vlídného a dobrého. Zvětšováním rozdílu mezi jeho vlastnostmi (přijímáním) a těmi Stvořitele (věnováním) bude cítit Stvořitelův přístup jako negativnější.

V kabalistických textech je mnoho vyjádření, naznačujících neměnnost Stvořitelova přístupu vstříc stvořeným bytostem: „Neměním Své Jméno“  (“Ani HaVaYA lo Šiniti“), „Je dobrý a věnuje dobrotu svým stvořením, dobrým i špatným  (“Tov ve Metiv le Raim u le Tovim”),“Vrchní Světlo je absolutně statické“ (“Ohr Elion Nimzta be Menucha Muchletet”).

Proto se modlitba nazývá sebe-souzení či sebe-analýza. To je když se člověk nedovolává Stvořitele, ale místo toho soudí sebe a analyzuje se vzhledem k Vrchní neměnné síle. (Viz vysvětlení v „Uvedení do Studia Deseti Sefirot“ o cestě vstříc smyslu stvoření. Jak se člověk mění, napravuje se vzhledem k neměnnému a Absolutnímu Stvořiteli).

Tento přístup k sobě a vstříc Stvořiteli představuje rozdíl mezi kabalou a náboženstvím. Dokonce i když náboženství vyžaduje určité osobní změny, je náboženství založeno na naléhání na Stvořitele. V tomto světě jsou náboženství podobná nejstarším vírám, které rozsáhle praktikují uplácení Vrchních sil přírody.

Kabala je náboženstvími odmítána, jelikož je hromadné náboženství založeno na přesvědčení, že člověk se musí jen Stvořitele zeptat a vše se shora změní k jeho výhodě, jelikož k němu Stvořitel obrátí Svou tvář. Věřící je tedy přesvědčen, že Stvořitel existuje a všechno řídí. Aby se něco zlepšilo, člověk se jen potřebuje zeptat Stvořitele, místo aby se změnil. Náboženské masy interpretují vnitřní změny jako provádění dobrých skutků, jako třeba pomáhání ostatním ze slitování, ale ne změnění podstaty člověka a učinění jí podobné Stvořiteli.

Přesvědčení o změně Stvořitelova přístupu k člověku vede k závisti: s kým Stvořitel zachází s větší láskou a kdo je více „božsky vyvolený.“ Má to za následek, že povstává antagonismus nejen mezi lidmi, ale i mezi náboženstvími. Reprezentanti různých vyznání diskutují, čí modlitby je Stvořitel více nakloněn vyslyšet.

Kabala tvrdí, že Stvořitel je neměnný. V procesu nápravy člověka si (lidé) zasluhují vidět zlepšení v neměnnosti Stvořitelova přístupu. Proto čím více je člověk napraven, tím víc bude ospravedlňovat Stvořitelův přístup. Kabala uvádí, že místo aby se modlil, člověk by se radši měl měnit. Následkem toho kabala v různých náboženských skupinách vyvolává nenávist, protože je nepřímo obviňuje z pokrytectví.

Aby byl lépe pochopen přístup kabalistů ke Stvořiteli, můžeme se podívat na kabalistickou modlitební knížku. Neobsahuje běžná slova, která vyjadřují lidské emoce. Místo toho se skládá z mnoha symbolů, označujících duchovní akce, které by měl člověk, zatímco se napravuje, vykonávat, aby následně přijal Vrchní světlo. To je rozdíl mezi pojetím náboženského Boha a kabalistického Stvořitele.

Kabalistické studium struktury univerza dává člověku jasnou ideu o Stvořiteli, jehož vlastnosti jsou vždy na vrchu duchovního žebříku a o sobě, který je vždy na spodu tohoto žebříku. Příčky žebříku reprezentují různé světy. Smysl stvoření je nezávisle vystoupit a sloučit touhy člověka s těmi Stvořitele.

Tento vzestup zahrnuje vnitřní změnu vlastností člověka z egoistického úmyslu ve všech jeho myšlenkách a touhách na altruistický úmysl. Člověk vystupuje příčky žebříku, každá z nich reprezentující stupeň podobnosti ke Stvořiteli.

Studium struktury univerza v takovém detailu přirozeně člověku zabraňuje, aby si svůj vztah se Stvořitelem představoval jako závislý na jeho žádostech. Představte si rodiče v našem světě. Je zřejmé, že pro sebe dítě žádnými svými činy nemůže vyvolat jakoukoliv dodatečnou lásku, jelikož rodičovská láska je věčná a dokonalá. Vnější projekce této lásky (vnímání dítěte) záleží pouze na stavech, kterými člověk musí projít, aby se obeznámil s celkem tvorby, aby získal zkušenosti a stal se rovným Stvořiteli.

Z toho vyplývá, že dokonce i žádoucí přeměna, kterou v sobě děláme a následně cítíme Stvořitelův neselhávající dobrý přístup může být ve skutečnosti sotva nazývána nápravou. To protože musíme projít všemi úrovněmi, extrémními stavy, změnami a pocity, abychom získali zkušenost a schopnost, potřebnou k cítění celého univerza z konce na konec.

Náprava znamená jen náš přístup k čemukoliv, co se nám stane. Když, nehledě na to, co se stane, hodnotíme a přijímáme vše, co se stane, jako absolutně blahodárné, vyvolává to v nás pocit štěstí a rozkoše. To vede k situaci, kdy člověk objevuje, že se doopravdy nic nemění kromě jeho přístupu ke konstantnímu stavu, ve kterém existuje. Byl v tom stavu vytvořen a vždy v něm existoval.

Je bezpochyby, že studium kabaly poskytuje koncept tvorby a místa člověka v ní, které jej přirozeně odvracejí od modlitby. Nicméně ta je nejdůležitějším a centrálním aktem v náboženských praktikách a vše ostatní je kolem ní organizováno.

V tomto případě člověka moudrost kabaly přirozeně směruje vstříc vnitřnímu přemítání a přeměně, která jej odcizuje provádění rituálů a následování jakýchkoliv náboženských příkazů. Proto kabale všechna náboženství oponují a judaismus tento odpor vede.

 

Kabbalah Library

Novinky a oznámení

K odběru novinek a oznámení prosím zadejte svůj e-mail:

Facebook

Share On