Bod odpoštu

Očima dospělého, rozumného člověka pohlédnu na sebe a na tento svět. Co je v něm? Čím se liší zítřejší den od dnešního: počtem vypitých šálků kávy, částkou utracených peněz, počtem hádek a nepochopení a nebo, obráceně, počtem úspěchů, který se též příčí se? Tak v čem je smysl? V čem je rozdíl prožitých dnů a let?

Náš život lze srovnat s nabíhajícími na písek vlnami, které se přesně opakují jen se liší pořadím. Je to podobné dnům našeho života, které jsou podobné jako dvojčata, lišící se jen datumek v kalendáři.

A dnes se ptám sám sebe: ve jménu čeho? Nevím proč, ale mám rád dnešek, zítřek se mi bude zdát nudným a nezajímavým? Paměť setře nepotřebné pro mě obličeje, bezvýznamné události a data, která nic neznamenala.

Zachovám si vnější klid, svůj vnější klidný vzhled. Ale v nitru je prázdnota, proto, že nemohu pochopit , v čem je moje poslání, kam a proč ten shon?

A nyní si připomenu, že vše je relativní. Ale k čemu relativní? Kde je ten bod odpočtu? Asi, ve mně samém, Vždyť relativně existuje tento svět, události a čas. Ale existuje ve skutečnosti?

Zmizím a nebo budu existovat věčně? A co to vlastně je věčnost? Je možné, že je to stav, ve kterém jsme naplněni nekonečným požitkem a smyslem dění. Ale je možné, tohoto dosáhnout?

Ovšem, že se to stane, pokud dokáži pocítit Příčinu příčin. Cílem všeho existujícího, do kterého se zapojím jako z osamocené vlny, přicházející do tohoto světa, ze které se stanu jediným celkem a přeměním se v obrovský oceán, který je bez hranic. Stanu se částí jednotného celku, kde vše je propojeno v přesném pořadí, nepřipouštějící chyby.

Toto znamená, že jsem věčný, že jsem – článkem v celkovém řetězci jednotného celku, nejkrásnějšího a dokonalého stavu, který existuje, stavu bez hranic, omezení a času.

Ale proto se musím ještě mnohému naučit, proto, že tyto vědomosti nezískávám z knih, které jsem znal do dnešního dne, ani ne z vystudovaným mnou předmětů ve škole a na univerzitě. Musím prostudovat Společný Zákon, který vládne světu, určující vše i část, kterou jsem součástí.

Musím nutně toto znát, proto, neboť jinak zůstanu tím, kým jsem dnes – neznajícím a nechápajícím svoje poslání, chybujícím na každém kroku, a nikdy nevidícím, co můžu očekávat od tohoto života, který je, mimochodem, mně takto dán.

Genady Gandelson