www.poznani-knihy.cz

Od chaosu k harmonii

Předmluva

Není žádné tajemství, že se lidstvo nachází v hluboké krizi. Mnozí z nás to již cítí. Náš život zachvacují pocity bezvýznamnosti, frustrace a prázdnoty. Krize rodiny, problémový vzdělávací systém, zneužívání drog, nedostatek osobní bezpečnosti, strach z jaderné války a z ekologických hrozeb – to vše vrhá stín na naše štěstí. Jako bychom ztratili kontrolu nad životem a nedokázali čelit problémům, jež postupně vyvstávají.
Jak známo, správná diagnóza nemoci znamená polovinu léčby. Chceme-li tedy potíže vyřešit, potřebujeme nejprve pochopit jejich příčiny. Nejbezpečněji lze začít tím, že porozumíme lidské povaze i povaze světa. Jestliže pochopíme vlastní povahu a také zákony, které nás ovlivňují, zjistíme, kde chybujeme a co musíme podniknout, abychom problémům učinili přítrž.
Pozorováním okolní přírody zjišťujeme, že její neživá, rostlinná i živočišná úroveň se řídí vrozenými instinkty. Takové jednání se nepovažuje za dobré, nebo zlé; zkrátka se v souladu s přírodou i mezi jednotlivými členy navzájem dodržují pravidla, která jsou pro všechny automatická.
Budeme-li však zkoumat povahu člověka, zjistíme, že se od zbytku přírody zásadně liší. Člověk je jediným tvorem, jemuž činí potěšení využívat jiné a pokoušet se jeden druhého převýšit. Jedině jemu dělá dobře, je-li jedinečný, vydělený od ostatních a nad ně povýšený. Takto lidský egoismus narušuje přírodní rovnováhu.
Naše dychtivost po potěšení se postupně vyvíjela s tím, jak rostly lidské tužby. První projevy symbolizovaly prosté touhy jako chtít jíst, rozmnožovat se a zakládat rodinu. Nástup pokročilejších tužeb, jako je vysněné bohatství, čest, absolutní moc nebo popularita, pobídl vývoj lidské společnosti a jejích sociálních struktur – vzdělání, kultury, vědy a technologie. Lidstvo hrdě pochodovalo vpřed s vírou, že pokrok a ekonomický růst jej uspokojí a že díky nim bude šťastnější. Dnes si bohužel začínáme uvědomovat, že tato zdlouhavá evoluce došla k mrtvému bodu.
Důvodem je fakt, že touhu po potěšení nedokážeme uspokojit na příliš dlouho. Všichni už jsme někdy chtěli něco moc a moc, alespoň jedinkrát v životě. Jakmile jsme ovšem získali, po čem jsme třeba i roky bažili, radost se krátce nato rozplynula, vrátila se prázdnota a my jsme se přistihli, že uháníme za dalšími cíli a doufáme, že nás uspokojí ony. Popsaný proces probíhá jak na úrovni individuální, tak na úrovni celého lidstva.
Již tisíce let shromažďujeme zkušenosti, a přesto zjišťujeme, že netušíme, jak lze dosáhnout trvalého štěstí, a dokonce ani základní vnitřní jistoty. Jsme zmatení. Zde je třeba hledat základ krizí a problémů, které nás moří.
Přirozená egoistická lidská predilekce vyhledávat potěšení pro sebe sama na úkor jiných se navíc časem zintenzivňuje. V dnešní době se lidé snaží stavět svůj úspěch na tom, že zničí ostatní. Netolerance, odcizení a nenávist dosahují nových, hrůzu nahánějících výšin, a tak ohrožují samu existenci lidského druhu.
V přírodě sledujeme, že všichni živí tvorové se automaticky chovají podle principu altruismu čili péče o druhé. Tento princip je zásadně odlišný od toho, který motivuje lidi.
Za účelem udržení celého těla se buňky v organismu sjednocují vzájemným dáváním. Takto každá buňka dostává, co potřebuje k přežití, a zbytek energie předává zbytku těla. Na všech úrovních přírody funguje jedinec ve prospěch celku, jehož je součástí, a v tomtéž nachází svou celistvost. Bez altruistické součinnosti nemůže tělo přežít. Přetrvat vlastně nedokáže ani sám život.
Díky zkoumání mnoha různých oborů dnes věda dochází k závěru, že lidstvo je vlastně také jedno celistvé tělo. Jenže lidé si toho stále nejsou vědomi, a to je problém. Musíme procitnout a pochopit, že potíže, jež se stahují na naše aktuální životy, nejsou náhodné; nelze je vyřešit žádným prostředkem, který známe z minulosti. Neskončí, ba naopak se budou zhoršovat, dokud nezměníme směr a nezačneme fungovat v souladu s komplexním zákonem přírody – zákonem altruismu.
Všechny negativní jevy v našem životě, počínaje maximálně specifickými a konče nejobecnějšími, pramení z toho, že se zmíněným zákonem neřídíme. Pokud skočíme z velké výšky a ublížíme si, víme, že jsme jednali proti gravitačnímu zákonu. Musíme se proto nyní zastavit a zamyslet se sami nad sebou, abychom pochopili, čím se proviňujeme proti zákonu přírody. Musíme najít správnou životní cestu. Vše záleží na našem uvědomění – čím lépe porozumíme systému přírody, tím méně budeme trpět a tím rychleji se budeme vyvíjet.
Na živočišné úrovni představuje altruismus zákon zajišťující existenci. Na lidské úrovni však tento typ vztahu musíme vypracovat sami. Příroda nechala na nás, abychom se povznesli do nové, ušlechtilé úrovně existence. To je základní rozdíl mezi člověkem a všemi ostatními tvory.
Tato kniha pojednává o tom, jak bychom altruistické vztahy mohli prosadit – změna lidské povahy totiž není žádným drobným úkolem. Byli jsme stvořeni jako egoisté a přímo proti svému egu jít nemůžeme, protože ono je naší povahou. Trik tedy spočívá v tom, že najdeme metodu, díky které bude každý z nás egoisticky chtít změnit svůj postoj vůči ostatním, svázat se s nimi navzájem v jediné tělo.
Příroda nás společenskými tvory nestvořila náhodou. Ponoříme-li se hlouběji do svého chování, zjistíme, že každou činnost, do níž se pouštíme, podnikáme proto, aby nám přinesla jisté ocenění společnosti. To nás drží nad vodou, zatímco absence nějakého ocenění či ještě hůře odsouzení společnosti nám působí největší utrpení.
Nejhorší věc, která se člověku může přihodit, je ta, že bude zahanben. Právě proto se snažíme respektovat hodnoty, jež před nás staví společnost. Jestliže se nám tedy hodnoty prostředí, v němž žijeme, podaří změnit na altruistické a otázky péče o druhé, sdílení a spojení posunout na vrchol jejich žebříčku, pak dokážeme změnit i postoj k ostatním.
Budeme-li nějakou osobu hodnotit pouze na základě její oddanosti společnosti, budeme nutně všichni usilovat o to, abychom mysleli a jednali v její prospěch. Pokud omezíme ocenění, jež udílíme za individuální výjimečnost, zato však vyjádříme uznání lidem jen za to, že se starají o společnost, budou-li děti těmito normami soudit své rodiče, jestliže na nás budou přátelé, příbuzní i kolegové pohlížet pouze podle toho, jak dobře vycházíme s ostatními, bude se snažit takovým konáním dobra získat uznání společnosti každý.
Postupně tak pocítíme, že projevy altruismu či nesobeckosti vůči ostatním jsou zvláštní a vznešenou hodnotou samy o sobě, bez ohledu na společenské uznání, jež zajišťují. Také zjistíme, že tento přístup je ve skutečnosti zdrojem dokonalého a nespoutaného potěšení.
Přestože je dnešní společnost egoistická, je připravená udělat další krok a osvojit si přírodní zákon altruismu. Na altruistických základech vždy stavělo vzdělávání i kultura. Doma i ve škole přece děti učíme, aby byly soucitné, laskavé, přátelské. Chceme, aby se hezky chovaly k ostatním, a víme, že tento postoj je správný a že chrání ty, kdo se jej drží. Stěží by se našel někdo, kdo by o těchto hodnotách tvrdil opak.
V současnosti navíc díky pokroku v komunikaci dokážeme nové zprávy i hodnoty společnosti velmi rychle rozšířit po celém světě. To působí jako zásadní faktor v procesu jasnějšího uvědomění si eskalující krize lidského druhu a potřeby jejího komplexního řešení.
Aktuální problémy nás možná nutí změnit se, ovšem jen o ně se nejedná. Jestliže si vytváříme správný postoj vůči společnosti, postupně se nám otevírají dveře do zcela nové úrovně existence, která je vyšší než všechny, jež jsme dosud poznali. Jedná se o vyšší, božskou formu existence, o pocit celistvosti a dokonalosti přírody.
Za nespočet generací jsme nahromadili dostatek zkušeností, abychom pochopili, kam nás evoluční zákon přírody vede. Obrázek, který čtenářům postupně představíme, je založen na základech sestávajících ze staré moudrosti kabaly spolu se současnými aktuálními objevy vědy. Kniha, již držíte v rukou, vás má naučit, jak lze vyřešit krizi a vydláždit si cestu k bohatství a úspěchu. S ní budete schopni podniknout první skutečné kroky k realizaci zákona přírody. Teprve pak pocítíte, že jste součástí jediného, komplexního systému přírody, a zakusíte jeho dokonalost a harmonii, jež skýtá.

OD CHAOSU K HARMONII
Prolog

První část knihy se soustředí na to, do jaké situace jsme se dostali v jednadvacátém století, a popíše, jakých změn v našem vnímání je zapotřebí a proč. Nejprve si však uveďme některá fakta o aktuálním stavu lidstva, přičemž se zaměřme na situaci v Izraeli. Znalost těchto skutečností představuje důležitou pomůcku k pochopení navrhovaného řešení našich problémů.
Zhruba za posledních sto let jsme absolvovali obrovský skok ve vědeckém a technologickém pokroku, a přesto si připadáme bezmocní a rozpačití, máme-li čelit eskalujícím jevům v mnoha oblastech. Mnozí z nás jsou se svým životem nespokojeni a obecně narůstá pocit nejistoty, bezvýznamnosti, frustrace a hořkosti. Uvedené pocity často vedou k požívání sedativ, drog a dalších látek, jež všechny slouží jako náhradní či alternativní prostředky našeho naplnění.
Morem jednadvacátého století jsou nervozita a deprese. Světová zdravotnická organizace (WHO) prohlásila, že nějaký duševní problém bude v životě sužovat každou čtvrtou osobu. Za posledních padesát let výrazně narostl počet lidí, kteří trpí depresí. Nejnovější poznatky hovoří o tom, že deprese se vyskytuje ve stále mladším věku. Očekává se, že duševní potíže, a to především deprese, budou kolem roku 2020 druhou nejčastějším zdravotním problémem.
Deprese představuje jednu z hlavních příčin sebevražd, každý rok si vezme život více než milion lidí a deset až dvacet milionů se o to pokusí. Pokusy o sebevraždu obecně, a zejména mezi dětmi a mladistvými, se vykazují křivkou s jasnou stoupající tendencí.
Ministerstvo zdravotnictví v Izraeli vydalo prohlášení, že sebevraždy jsou v Izraeli, podobně jako v dalších západních rozvinutých zemích, druhou nejčastější příčinou smrti mezi dětmi a mladistvými. Mnoho lidí ze zdravotnické sféry věří, že fenomén sebevražd odráží celkový nezdravý stav společnosti.
V posledních desetiletích se užívání drog přeměnilo z marginálního jevu na zásadní téma celého světa, takže dnes jsou jím ovlivněny všechny vrstvy společnosti. Je známo, že drogy jsou zneužívány mladistvými, navíc se však s nimi děti seznamují již na základní škole. Průzkum z roku 2005, jenž byl veden izraelským protidrogovým úřadem, odhalil, že ve srovnání s posledními údaji došlo v užívání drog mezi mladými lidmi k alarmujícímu nárůstu.
V USA dosahuje počet lidí, kteří přiznávají, že alespoň jedenkrát za život požili drogu, přibližně 42 % z celkové populace. V Evropě se konzumace kokainu vyšvihla na otřesnou rekordní výši 3,5 milionu spotřebitelů, mezi nimiž narůstá počet vysoce vzdělaných lidí ze západní části kontinentu.
Dokonce dochází i k ústupu instituce rodiny. Stále častěji se řeší rozvody, odcizení a domácí násilí. V Izraeli se rozvádí každý třetí pár, ve Švédsku a Rusku přistupuje k rozvodu 65 % sezdaných.
Izraelská policie v roce 2004 udává 9400 nových případů, jejichž vedení bylo zahájeno proti rodičům zneužívajícím vlastní děti, ve srovnání s 1000 případy v roce 1998. V roce 2004 bylo navíc 200 000 žen vyhodnoceno jako oběti domácího násilí páchaného jejich partnery.
Zpráva o chudobě z roku 2006 uveřejněná izraelskou institucí sociálního zabezpečení odhalila, že chudoba se rozšiřuje a socioekonomická propast se prohlubuje. V Izraeli dnes každé třetí dítě vyrůstá v chudé rodině a každá pátá rodina žije pod hranicí chudoby.
Mladší generace trpí absencí hodnot a ideologie, zatímco vzdělávací systém je bezmocný a v úpadku. Násilí a delikvence mladistvých stoupají, přičemž 90 % studentů tvrdí, že se stali svědky pravidelného obtěžování a násilí na školní půdě. Podobné procento učitelů přiznává, že nedisponují prostředky k tomu, aby se s násilím a vzpurností ve vzdělávacím systému vyrovnali.
Vzhledem k tomu, že jsme si na tyto jevy zvykli, ani nás vlastně tolik neznepokojuje, že nabírají na intenzitě. Zatímco v minulosti byly považovány za zcestné, v současnosti se staly normou. Nedostává se nám nástrojů na to, abychom se s takovými nesnázemi poprali, a tak jejich existenci akceptujeme, abychom snížili utrpení, které nám působí. Jedná se o přirozený obranný mechanismus, jejž jsme si vypěstovali, nicméně to neznamená, že věci nemohou být jinak, a to určitě lépe, než jsou nyní.
Redaktor

1 Vše je touha
Jedna příčina, jedno řešení

Již v přemluvě jsem zmínil, že mnozí z nás již cítí, jak se na úrovni globální i osobní rozvíjí krize. Dotýká se samozřejmě celé přírody – neživé, rostlinné i živočišné – a také lidské společnosti. Nestačí proto zaměřit se na specifické oblasti, nýbrž je nutné lokalizovat kořen problémů a s cílem nápravy tyto problémy řešit.
Tato část knihy ukáže, že za všemi negativními jevy se skrývá jediná příčina. Jakmile ji pochopíme, dokážeme vyhodnotit jediné, komplexní řešení.
Začneme tím, co víme o lidské povaze a povaze světa. Pokud jim spolu s jejich pravidly a aspekty lépe porozumíme, dokážeme rozpoznat, kde se dopouštíme chyb. Tak budeme schopni nejprve skoncovat s problémy ve svém životě a následně vykročit k mnohem jasnější budoucnosti.
Studium rozličných podstat odhaluje, že primární touha každé látky a objektu tkví v zachování existence. Tento záměr nicméně každá substance vyjadřuje jinak. Pevné objekty mají určitý tvar, který je stálý a daný, takže je složité proniknout za jeho hranice, zatímco jiné formy se chrání pohybem a změnou. Proto se musíme sami sebe zeptat, co způsobuje, že se každá substance chová jistým způsobem, a odděluje se tak od ostatních materiálů? Co konkrétní formě hmoty přikazuje, jak se má chovat?
Substance se v tomto směru do jisté míry podobají počítačovému monitoru. Na nás může obrázek na monitoru udělat dojem, ovšem počítačový expert vnímá tentýž obraz prostě jako kombinaci pixelů a barev. Technika zajímají pouze různé parametry, jež onen obraz tvoří. Lidé, kteří si s počítači rozumějí, chápou, že počítačový obrázek je jen povrchní zobrazení určité kombinace těchto sil. Vědí, které prvky potřebují upravit, aby docílili jasnějšího, zářivějšího a ostřejšího obrazu, a na to se soustřeďují.
V mnoha ohledech odráží stejným způsobem svou jedinečnou, inherentní kombinaci sil každý objekt a systém včetně lidstva a lidské společnosti. Chce-li se člověk vyrovnat s určitým problémem, musí začít tím, že pochopí chování hmoty na různých úrovních. Proto musíme proniknout hlouběji do inherentní síly, jež určuje a tvaruje hmotu.
Síla vlastní každé hmotě a předmětu se obvykle nazývá vůle existovat. Určuje tvar konkrétní podstaty a stanovuje její vlastnosti a chování.
Vůle existovat se vyskytuje v nekonečném množství podob a kombinací, což je základem vší podstaty na světě. Vyšší stupeň podstaty odráží větší touhu existovat, přičemž u každého stupně podstaty – neživého, rostlinného, živočišného a řečového (lidského) – se profilují rozdílné touhy a vyvolávají se v nich a rozvíjejí různé procesy.
Touha existovat se řídí dvěma principy: 1) udržením aktuálního tvaru, ve smyslu pokračující existence, a 2) přidáním si čehokoli, co pro existenci považuje za nutné. Touhou něco si přidat se odlišují různé stupně hmoty. Podívejme se na tuto teorii blíže.
Nejmenší je touha existovat na úrovni neživé přírody. To proto, že neživé objekty vykazují jen malé potřeby a za účelem své existence si z vnějšku nepotřebují přidávat vůbec nic. Jediným jejich přáním je zachování aktuálního tvaru, struktury a vlastností. Navíc odmítají cokoli cizího. Poněvadž jejich jediným přáním je nezměnit se, nazývají se neživé.
Na rostlinné úrovni je touha existovat silnější. Od neživé se rostlinná zásadně liší tím, že se mění. Rostlinná úroveň se za účelem zachování existence na rozdíl od neživé neusazuje, nýbrž prochází jistými procesy.
Na rostlinné úrovni je tudíž postoj vůči životnímu prostředí aktivní. Rostliny se například natáčejí za sluncem a kořeny vysílají ke zdrojům vlhkosti. Jejich existence závisí na prostředí – na slunci, dešti, teplotě, vlhkosti a suchu. Z něj rostlinná sféra získává vše, co je nezbytné k přežití, rozkládá je a vytváří z nich vše, co potřebuje. Poté vylučuje, co jí škodí, a roste. Je mnohem více závislá na životním prostředí. Má vlastní životní cyklus – rostliny žijí a umírají. Exempláře stejného druhu nicméně rostou, kvetou a vadnou podle týchž pravidel. Jinými slovy všechny rostliny určitého druhu fungují týmž způsobem a specifické elementy v rámci druhu nedisponují vlastní odlišností.
Čím vyšší vůlí existovat je forma obdařena, tím více závisí na prostředí a je na něj citlivější. Toto spojení je ještě více pozorovatelné na stupni živočišném, kde je vůle existovat ještě větší než na úrovni rostlinné. Živočichové žijí většinou ve skupinách, stádech. Jsou velmi mobilní a musí se neustále přemisťovat, když hledají potravu a vhodné podmínky k životu. Zvířata pojídají další zvířata nebo jiné rostliny a spoléhají na ně jako na zdroj energie, která umožňuje přežití.
Na živočišném stupni lze sledovat projevy jisté úrovně vývoje osobnosti, takže živočich zakouší individuální pocity a emoce, což mu propůjčuje jedinečný charakter. Vnímá pak své prostředí na osobní úrovni, přibližuje se k tomu, co mu prospívá, zatímco od toho, co mu škodí, se vzdaluje.
I cyklus života mají živočichové individuální. Na rozdíl od rostlin, kterým roční období určuje průběh života, živočichové žijí a umírají podle svého vlastního času.
Největší míru vůle existovat vykazuje stupeň lidský. Člověk je jediný tvor zcela závislý na ostatních a jenom on vnímá minulost, současnost a budoucnost. Lidé ovlivňují prostředí a prostředí ovlivňuje je. Tudíž se donekonečna měníme, a to nejen proto, že jsme v současné situaci šťastní, nebo nešťastní, nýbrž kvůli tomu, že si uvědomujeme ostatní, což nás nutí chtít vše, co ti ostatní mají.
Nadto chceme vlastnit víc, než mají oni, nebo něco, co mít nikdy nebudou, čímž si míníme vylepšit nejen své postavení vůči nim, ale také svůj pocit sebeuspokojení. To je důvod, proč se vůle existovat v případě člověka nazývá ego, touha užívat si nebo vůle získávat potěšení, což kabalisté označují vůlí získávat.
Rabí Jehuda Ašlag, známý jako Bal Hašulam, o tom říká: „Vůle získávat je celou podstatou stvoření, od počátku do konce. Takže veškerá nespočetná stvoření, včetně jejich nesčetných nehod a způsobů, kterými k nim dochází, jež se kdy vyskytla nebo vyskytnou, jsou pouze měřítkem hodnot vůle získávat a jejich změnami.“
Lidé nejsou pouze lehce vyvinutější bytosti; od živočišného stupně se liší zcela zásadně. Po narození je lidské stvoření bezmocným tvorem. Ale jak rosteme, všechny ostatní překonáváme. Rozdíl mezi čerstvě narozeným teletem a dospělým býkem spočívá především ve velikosti, nikoli v moudrosti. Lidské nemluvně je však prakticky bezmocné a zcela nesamostatné, ovšem během mnoha let postupně roste a vyvíjí se.
Vývoj zvířecího mláděte se proto výrazně odlišuje od vývoje lidského batolete. Naši mudrci praví toto: „Jednodennímu teleti se říká vůl.“ To znamená, že jakmile se tele narodí, je považováno za vola, protože i když poroste, sotva tím získá nějaké zásadní kvality.
Na rozdíl od ostatních tvorů potřebují lidé ke svému vývoji mnoho let. Když se dítě narodí, stěží něco chce. Jenže jak roste, jeho vůle získávat nabírá na intenzitě a ohromně se rozvíjí. Jakmile se objeví nová touha, vyprodukuje nové potřeby a člověk cítí, že je musí uspokojit. Míní-li nové potřeby úspěšně uspokojit, vyvíjí se mu mozek, neboť začíná přemýšlet nad způsobem, jak to provést. Z toho vyplývá, že intelektuální a koncepční vývoj mozku představuje následek zintenzivnění naší touhy užívat si.
Fungování popsaného principu lze vysledovat, jestliže se zaměříme na to, jak vychováváme své děti. Chceme jim pomoci růst, a tak pro ně vymýšlíme hry, které jsou pro ně výzvou. Touha uspět ve hře je nutí vymýšlet nové způsoby, jak se s ní vypořádat, což jim pokrok usnadňuje. Čas od času hru ztížíme, abychom je podpořili ve vývoji, a přispěli tak k dalším pokrokům. Z toho vyplývá, že člověk nikdy není schopen vyvíjet se, dokud necítí, že mu něco chybí. Pouze pokud něco chceme, aktivujeme svůj intelekt a dumáme, jak bychom mohli svých tužeb dosáhnout.
Naši vůli získávat podporuje skutečnost, že lidský tvor sestává z obojího – intelektu i emocí: mysl a srdce se navzájem doplňují a zvyšují naši schopnost vnímat věci, jež mohou vyvolat potěšení. Naše síla vůle proto není omezena časem ani místem. Nemůžeme sice vnímat například události, jež se přihodily před tisíci lety, můžeme je však (a skutečně dokážeme) pochopit, čímž neschopnost vnímat je kompenzujeme. Prostřednictvím intelektu pak umíme zajít tak daleko, že je můžeme skutečně zažít. Možný je také opak. Pokud něco cítíme a chceme zjistit, jak nás to může ovlivnit, pozitivně, či negativně, analyzujeme situaci intelektem a propojujeme to s pocitem, který z daného objektu máme. Takto nám mysl a srdce rozšiřují vnímání času a místa, až cítíme, že nás nic neomezuje. Díky tomu může osoba, jež žije v jistém čase či na jistém místě, chtít jednat jako někdo, o kom slyšela, přestože objekt obdivu jí byl časově či místně výrazně vzdálen. Proto se lidé někdy touží podobat nějaké velké historické osobnosti.
Je-li naše vůle získávat uspokojena, vnímáme ji jako potěšení. Pokud své touhy uspokojit nedokážeme, cítíme se prázdní, frustrovaní, ba dokonce začínáme trpět. Kvůli tomu závisí naše štěstí na tom, zda naše tužby byly, či nebyly naplněny. Jakýkoli krok, od těch nejjednodušších po nejkomplexnější, činíme proto, abychom dosáhli jediné věci – zintenzivnění potěšení či zmenšení bolesti. Jedná se vlastně o dvě strany téže mince.
Bal Hašulam v eseji Mír píše: „Přírodní badatelé velmi dobře vědí, že bez motivace ve smyslu vlastního obohacení se člověk nedopustí sebemenšího pohybu. Jestliže například zvedne ruku ze židle na stůl, udělá to proto, že si myslí, že mu tento přesun přinese větší požitek. Kdyby si to nemyslel, nechal by ruku po zbytek života na židli, aniž by jí hnul o píď, natož ještě s velkým úsilím.“
Hodnotíme-li lidi ve srovnání se zbytkem přírody, zjišťujeme, že jejich jedinečnost nespočívá pouze ve vůli a v kvalitě tužeb. Vychází také ze skutečnosti, že naše touhy neustále narůstají a mění se, a to jak za života jedince, tak během generací. Zkoumání evoluční historie dalších druhů ukazuje, že před několika tisíci lety byli například primáti prakticky identičtí s dnešními potomky. Je pravda, že u primátů dochází ke změnám jako u kteréhokoli prvku v přírodě. Jedná se však o biologické změny, jež se podobají těm, které se jako geologické vyskytují u minerálů. Za tutéž dobu ovšem lidstvo prošlo zásadními změnami.