CO SE STALO V PÁTEK  PŘED 5769 LETY ?

Starozákonní legendu o stvoření člověka je zvykem hodnotit jako náboženskou dogmu. Dle biblického letopočtu v pátek před 5769 lety, Bůh stvořil prvního člověka – Adama.

Věda však disponuje důkazy vzniku lidí a celých civilizací j eště dlouho před starozákonní dobou. Výzkumy historických kulturních vrstev a údaje antropologie poukazují na objevení  člověka, který má všechny znaky současného člověka, již před 25-30 tisíci lety.

Dále  jsou nalezeny stopy vyvinutých civilizací, existujících ještě dlouho před dobou stvoření Adama, jak se píše v Bibli. Například, ještě v VIII. století před naším letopočtem, v okolí současného města Ierichon existovala civilizace, jejíž představitele se věnovali zemědělství i obchodu a stavěli vodovodní a kanalizační systémy.

Starozákonní a vědecký obraz rozvíjení světa  se na první pohled plně vylučují. Ve skutečnosti  v nich však rozpor není. I ten, i onen jsou správné: kabala tyto oba světové názory spojuje a dodává jim vzhled uspořádaného a důsledného učení.

Původní starozákonní texty mají kabalistický význam a operují výlučně duchovními kategoriemi, které nemají vztah k materiálnímu světu.  „Adam“  vychází z hebrejského „Dome“, což znamená „ podobný“. Duchovní podobnost se vyjadřuje k dosáhnutí vyšší duchovní síly, kterou nazýváme Stvořitel. Starozákonní  Adam byl v té době jedním se žijících  lidí, který  na rozdíl od svých současníků, ovládal vlastnosti duchovní podoby.

Řekneme-li to kabalistickým jazykem, Adam byl prvním člověkem, ve kterém se zrodilo přání k pochopení duchovního světa. Toto nevzniklo náhodou: v té době započal nový evoluční závit, vyvolaný působením informačních údajů, založených v přírodě a nazývaných „rešimo“.

Rešimo, vyvolávající v člověku přání pochopení duchovní reality, se nazývá  „bodem v srdci“, „tečka v srdci“ nebo „část božského vyššího“. Ve starém zákoně je tento proces popisován alegorickým jazykem, jako stvoření člověka „ dle obrazu a podoby“ Stvořitele. „Obraz a podoba“ znamená shodu duchovních vlastností.

V Bibli je též zmínka o stvoření člověka „z prachu země“. „Prach“ v duchovním významu znamená nižší stupeň vesmíru – náš materiální svět. „Země“ v hebrejštině znamená stejný kořen se slovem „přání“. A „prach země“ znamená přáním k blahu materiálního světa. Stvořit člověka z prachu země – znamená vyvolat u něj , mimo materiálních potřeb, přání k duchovnímu blahu, jehož zdroj se nachází mimo materiální svět.

Tímto způsobem, hovoříc o stvoření člověka, kabala alegoricky popisuje proces transformace materiálních přání do duchovních – přání člověka se mění pod působením informačních údajů vývoje (rešimo), vyvádějící  Člověka Rozumného na novou úroveň – Člověka Duchovního.

Boris Kanzberg