Vyučovací hodina č.1. Předmět vědy kabala

1.1. Úvod

Stvořitelstvořil touhu po naplnění. On sám je „Acmuto“ - nepostižitelný. Není dostupný pro žádnou vědu. Stvořitel stvořil touhu a ve vztahu k ní vyvíjí určitou činnost. Studujeme právě činnost Stvořitele ve vztahu ke stvoření, tato činnost je předmětem vědy kabala. Kabala studuje vše, co je vně Stvořitele, vzhledem k tomu, že sám Stvořitel je nepostižitelný.

Jeho myšlenka rodí stvoření – touhu a následně působí v tomto stvoření, měníc jej a přidávajíc mu různé formy: od počátečního stavu – bodu ve světle Stvořitele až k nejegoističtějšímu bodu vývoje této touhy a její následné nápravě do nejvyšší altruistické úrovně – úplné podoby Stvořiteli.

Ve vědě kabala se prozkoumává vše, co se děje se stvořením v myšlence, vycházející ze Stvořitele. Naprosto vše, co není Stvořitel, tj. vše kromě Stvořitele patří k tomu, co On stvořil.

Věda kabala zahrnuje kompletní vztah Stvořitele ke stvoření. Kabala je myšlenka Stvořitele, kterou On realizuje. Věda kabala studuje cíl vytvoření a fungování stvoření a též strukturu Vyšších světů včetně našeho materiálního světa.

Takže tato věda zahrnuje v sobě absolutně vše kromě Stvořitele. Přirozeně ji studujeme v té míře, v jaké jsme schopni ji pochopit. Ovšem jako výsledek našeho vývoje musíme pochopit celou vědu kabala.

Máme se nalaďovat pouze na jedno – na světlo Stvořitele, který nás rozvíjí a napravuje. Budeme-li se snažit cítit na sobě jeho vliv, nastavovat sebe pod toto světlo, vykoná nad námi svoji činnost. V duchovnu neexistuje násilí: náprava probíhá pouze v té míře, v jaké si po tom člověk touží. Přičemž toto musí být touha upřímná, ne falešná, ne jako „jedno na srdci, jiné na jazyku“.

Z vědy kabaly každý pro sebe používá pouze tu část, ten aspekt, který může na něj nejlépe zapůsobit, napravit jej, pomoci mu projít přes všechny cesty, přes všechny stupně k našemu cíli – splynutí se Stvořitelem.

1.2. Předmět vědy kabala

Věda kabala představuje odhalení kauzálního pořadí sestupu Vyšších sil, který se podřizuje stálým a absolutním zákonům. Tyto zákony jsou spojeny mezi sebou a jsou zaměřeny na odhalení Vyšší řídící síly – Stvořitele.

Kabala tedy studuje to, jakým způsobem tyto síly sestupují od nejvyšší, společné, dokonalé a věčné síly – Stvořitele, a jak se ve svém sestupu transformují ve vztahu k nám.

Samotné zákony, podle kterých se toto děje, se nemění, podobně tomu, jak se nemění zákony, působící v našem světě. Můžeme je různě aplikovat, ale sám zákon zůstává neměnný.

Síly sestupují seshora dolů a v souladu s absolutními a přísnými zákony působí na člověka, aby jej pozvedly nebo (což je jedno a totéž) mu postupně odhalily Stvořitele v období přítomnosti člověka v tomto světě.

Věda kabala zkoumá vše, co je stvořeno myšlenkou Stvořitele, vycházející z Něj, z Absolutna:

• jakým způsobem se tato myšlenka obléká do roucha sil,
• jak tyto síly vytvářejí materiál (touhu po požitku, po naplnění), ze kterého následně vzniká člověk,
• jak člověk za pomoci těchto sil, zůstávajíc v našem světě současně dosahuje nejvyššího bodu – splynutí se Stvořitelem, čímž zapojuje do sebe dva protipóly vesmíru,
• způsob jakým toto celé probíhá.

Kabala zkoumá všechny tyto procesy. Zahrnuje úplně vše, nic ve vesmíru nevynechává. Jakékoliv myšlenky, činnost, pocity ve všech světech, včetně toho našeho – to je předmětem vědy kabala.

1.3. Zákon jednotlivého a všeobecného

Zákon všeobecného se zakládá na tom, že veškeré lidstvo koncem svého vývoje musí nevyhnutelně dojít k odhalení Vyšší řídící síly a plně ji pochopit. Zákon jednotlivého je založen na tom, že ještě před dosažením tohoto dokonalého stavu vším lidstvem (všemi dušemi), se v každé generaci objevují jedinci, schopné dosáhnout tohoto stavu samostatně.

Takový je celkový záměr síly vycházející od Stvořitele: celé stvoření je stvořeno proto, aby dle určených zákonů vývoje nezbytně dosáhlo podoby Stvořitele, splynutí s Ním, pochopení Jeho, rovnosti s Ním. Toto je všeobecný zákon vesmíru.

Žádná síla, žádná činnost, žádná myšlenka, vycházející od Stvořitele nebo pocházející z nitra stvoření, nevychází za rámec tohoto společného zákona. Jemu je podřízeno vše. „Všeobecný“ – znamená „obsahující vše, bez výjimky“. Je to myšlenka-záměr, poté síla, poté činnost, které plně obsahují strukturu vesmíru.

I kdyby se nám zdálo, že někde existuje něco špatného, pomýleného, nepatřícího do tohoto úmyslu, protikladné jemu - není to možné. Cokoliv, co se děje v touze, v myšlence, v činu je přímou součástí společného zákona, nutnosti přivedení stvoření do nejvyššího stavu. Vzhledem k našemu omezenému stanovisku, přirozeně nechápeme, co se děje, ale zákon zůstává zákonem a takový prostě je.

Všeobecný zákon tvrdí, že všechno lidstvo nevyhnutelně dosáhne svého cílu. Zákon jednotlivého hovoří, že v každé generaci jsou navíc jednotlivci, kteří dosahují cíle ne společně se všemi, ale mnohem dříve. Když se stejně pohybujeme tímto směrem, proč bychom měli ještě prosit Stvořitele, proč bychom měli vyvíjet úsilí? Seďme klidně u ohně v jeskyni nebo v moderním bytě u televize – seďme a jen čekejme, až na nás začnou působit tyto zákony.

Pravdou ale je, že tyto zákony působí na nás a přitahují nás k cíli jen v té míře, v jaké s nimi spolupracujeme a nakolik souhlasíme se směrem, cílem a samotnou touto činností. Člověk se skládá z myšlenek, tuh a činnosti a je povinen přizpůsobit své myšlenky, touhy a činnost myšlence, touze a působení Stvořitele na něj, neboť zákon přibližuje člověka k cíli a působí na něj do té míry, do jaké se shodují.

Pokud se sám člověk nesnaží dosáhnout cíle, který je pro něj Stvořitelem určený nebo stojí-li na místě a nepostupuje, hromadí se v něm záporné dojmy až do doby, než člověk pochopí, že se musí pohybovat k cíli.

Ovšem shromažďování záporných dojmů, pocitů, pochopení vlastního zla (proč stojím na místě a nechci pokračovat, co je moje podstata, proč je opačná postupu ke Stvořiteli, k altruizmu, k odevzdání) – toto shromažďování záporných dojmů  samo od sebe neposouvá nás dopředu. Zdá se nám, že je to pokrok, ale pokrok to není – je to jen shromažďování záporného potenciálu, potřebného k probuzení  v nás opravdového přání „alespoň o milimetr se  posunout k cíli“. A teprve tehdy ta přitahující síla, to světlo, vracející nás ke Zdroji, působí na nás a my se o tento milimetr k Němu přibližujeme.

Toto je důvod, proč lidstvo, které absolvovalo nesmírně strašlivou cestu zkoušek a utrpení během mnoha tisíciletí svých dějin, se dodnes stále neposunulo vpřed, ke Stvořiteli. Lidstvo si své zlo uvědomuje, ale jen částečně. Navíc, toto pochopení stále ještě zůstává bezpředmětné a není spojené se Zdrojem. Jenom když lidstvo dosáhne skutečného uvědomění, probudí se v něm opravdová touha k dosažení cíle. Tehdy postoupí ze svého nejnižšího stupně,  z našeho světa, o další stupeň k počátku Vyššího světa. Náš svět je jen nejnižší stupeň, další stupně jsou mimo náš svět.

Co znamená „počátek Vyššího světa“? Je to začátek podobnosti Stvořiteli, vznik touhy podobné touze Stvořitele.

Zákon jednotlivého hlásá, že takovýto přechod může uskutečnit i jednotlivec nebo malá skupina lidí, ne všechno lidstvo v celku, i když všeobecný zákon tvrdí, že výsledně všechno lidstvo v celku určitě tohoto cíle dosáhne.

Z toho vyplývá, že můžeme studovat součinnost všeobecného i jednotlivého, vyjasnit si stupeň jejich vzájemného tlumení nebo naopak podpory a pomoci. Pomáhá mě celé lidstvo nebo já pomáhám jemu? Můžeme-li působit společně ve skupině? Má to nějaký smysl nebo každý z nás by měl postupovat jednotlivě? Nakonec ale existují jak individuální síly působící na každého člověka, tak společné síly, působící na celé lidstvo a táhnoucí jej za sebou.

Musíme ovšem chápat, že všechno lidstvo je podle struktury jeho duší podobné pyramidě.  90% všech duší (nižní část pyramidy) patří do skupiny slabé touhy.

            
Obrázek 1.3.1

Lidé nechápou sami od sebe svoje poslání dostatečně jasně. Jen prostřednictvím vzájemného propojení mohou pochopit svoji misi, svůj cíl, vzestup a naplnění. Pouze malá část lidí, několik procent z veškerého lidstva, se vědomě posouvá k cíli a ostatní  se posouvají jen díky tomu, že jsou s nimi propojeni.

To vůbec neznevažuje duši jednotlivého člověka, který patří k většině: vždyť taková je jeho počáteční struktura, takto byl stvořen. Pokud se člověk realizuje na 100% správně, vstupuje do stavu věčnosti, nekonečnosti a dokonalosti úplně stejně jako všichni ostatní. Výsledkem je to, že když celé lidstvo zcela splní své poslání, tak nebude žádný rozdíl mezi dušemi.

Vyvstává otázka: „Pokud všechno lidstvo bylo stvořeno současně, i když se každý nachází na své úrovni touhy (v nultém, prvním, druhém, třetím, čtvrtém stádiu touhy, jimž říkáme neživá, rostlinná, živočišná, lidská a duchovní úroveň), tak by vlastně muselo lidstvo aspirovat k Cíli proporcionálně – každý v souladu se svou úrovní touhy. Proč to neprobíhá právě tak, ba dokonce obráceně?“

Obrázek 1.3.2.

V průběhu dějin lidstva snaha dosáhnout Cíle vzniká jen u některých jednotlivců: filozofů, vědců, kněží a obyčejných lidí, které aspirují k hledání „smyslu života“. Pro ostatní lidí to není vůbec zajímavé. Podíváme-li se na lidstvo neutrálním, ne kabalistickým, obyčejným pohledem - kolik uvidíme lidí, pokládajících otázku o smyslu života?  U většiny lidí se tato otázka redukuje na jednoduchá tvrzení: nejsem šťastný, protože nemám peníze, nemám žádnou moc, úctu a tak dál.

Aspirace k tomu, co je výš, než náš život, je opravdu aspirací velmi mala lidí. Proč vlastně vůbec vzniká? Proč ten zákon kromě přímého působení na celé lidstvo působí také na jednotlivé duše, proč se dělí na všeobecný a jednotlivý? Mohl by být společný pro všechny, proč určovat nějaké výjimečné lidi? Možná to svědčí o určitém nedostatku v zákonu? Vždyť lidstvo je, konec konců, jednotný organizmus.

Je to tak, že náprava lidstva závisí na jeho touze dosáhnout cíle. Aby do naší egoistické touhy byly vměstnány touhy cizí egoizmu, altruistické a pro nás nepřirozené - uskutečňuje Stvořitel cílevědomou nápravu a duchovní vzestup v některých z duší. Následně za jejich pomocí vykonává práci se všemi ostatními.