Doplňující materiál

Jak spojit věci duchovní a materiální

Když se mluví o Vyšším světě, nezávislým na čase, prostoru a pohybu, nemáme žádná slova pro jeho popis, protože náš slovník je sestaven z vjemů našich pozemských smyslových orgánů.

Vyšším světem se nazývá svět, který se nachází mimo obyčejné představy. My myslíme v rámci těchto tří kategorii: čas, prostor, pohyb. Mimo tyto kategorie nemůžeme pochopit ani svou existenci, ani jakékoliv změny, nic v sobě, nic mimo sebe. Vzhledem k tomu, že náš slovník plně vychází z našeho života v čase, prostoru a pohybu, nemůže ani popsat to, co existuje mimo tyto tří kategorie.

Ve skutečnosti času, prostor a pohybu ani nejsou. Tyto souřadnice existují jen v naších pocitech, skrze ně vnímáme celý vesmír. Tento se automaticky vměstnává do těchto tří komůrek: čas, prostor, pohyb. Odvrátíme-li od těchto pojmů, zmizí-li tyto komůrky, tak již nebudeme vědět, co s obrazem světa: přestaneme ho vnímat. A tak, neznáme žádná slova, odrážející duchovo, nemáme o něm žádnou představu.

Dá se vůbec duchovo vmístit do souřadnic času, prostoru a pohybu? Ne, nedá. Může se člověk pozvednout nad tyto souřadnice a pocítit existenci, život mimo tyto tři osy, tyto tří parametry? Ano, může. Vyvstává otázka: jak spojíme vnímání v parametrech času, prostoru a pohybu s vnímáním života mimo tyto pevně stanovené souřadnice? Pouze přes kořen a větev. Ale jak potom popsat zkoumání vnímání Vyššího světa? Jak odhalit vyšší vědění za pomocí slov, písemně, v knize, jak je to zvykem při výzkumech v jakékoliv vědě?

Zde skutečně máme co dočinění se zvláštní vědou, se zvláštní formou zaznamenávání informací a se zvláštní formou jejích reprodukce. Je třeba vědomě vytvářet v člověku nástroje k tomu, aby mohl s jejich pomocí využít vědomostí, předávaných mu v těchto záznamech. On je nepochopí a nebude je schopen využít do té doby, než si ve svém nitru vybuduje kelim (touhy) podobné těm, které má kabalista, jenž mu chce tyto vědomosti předat.

Předávání vědomostí musí být přesné. Vždyť pokud by jazyk byl nepřesný třeba v jednom slově, žák by se ihned zamotal, protože by byla zkreslena celá definice.

V našem světě nejsou ani objekty, ani síly, které by neměli původ ve svých kořenech ve Vyšším světě. Vše, co existuje v našem světě, pramení ve Vyšším světě a postupně sestupuje do našeho světa. Kabalisté objevili celistivý jazyk, za pomoci kterého mohou jeden druhému předávat svoje pochopení, ústně i písemně, z generace na generaci.

Toto je možné jen proto, že existuje přesný vztah mezi kořenem z Vyššího světa a jeho větví v našem světě. Tento vztah kořene a větve se nachází v rukou Stvořitele, nemůžeme jej uchytit, jelikož sestupuje seshora dolů.

Kabalisté vybrali názvy větví z našeho světa, kde každý název jakoby ukazoval prstem na svůj vyšší kořen ve Vyšším světě a takto vybraný pro svoji vědu zvláštní jazyk nazvali „jazykem větví“. Hodí se ke každému využití. Proč se takto nazývá? Protože se používají názvy větví z našeho světa.

Proto v knihách o kabale se setkáváme s hrubými definicemi, které nejsou běžně přijatelné. Poté, co si kabalisté k zobrazení svých výzkumů Vyššího světa vybrali jazyk větví (tj. přesný vztah příčin a následků), nemohou již vynechat tu či onu větev z důvodu jejího hrubého názvu, jinak by nebyl vyjádřen odpovídající pojem. Vždyť v našem světě neexistuje jiná větev, která by nahradila opomenutou.

Proto je v kabale mnoho názvů částí lidského těla a tělesných procesů. V skutečnosti veškerá tato fyziologie je fyziologií duchovní, vychází z duchovních kořenů, stejně jako naše tělo. Proto není jiného jazyka, a my ani nemáme na vybranou, abychom si vymýšleli něco jiného. Kde by se ještě vzala slova nebo označení, kterými můžeme něco nazvat ve Vyšším světě?

Ovšem, že jsme si mohli vzít jen čísla a těmi všechno označit. Existuje 125 nebo 6000 stupnic, existuje 5 světů, jsou parcufim, sefirot , všechny detaily v nich: všechno toto lze přesně označit čísly. Anebo bychom mohli označit vše pouze zvláštními slovy, která v našem světě běžně nemáme, například jmény sefirot.

Pokud bychom na toto přistoupili, neměli bychom žádné spojení s kořeny přes větve. Ještě podstatnější je, že tento jazyk by vyhovoval pouze kabalistům, kteří již Vyššího světa dosáhli. Naopak, když používáme jazyk větví k všeobecnému popisu Vyššího světa, můžeme tímto jazykem popisovat Vyšší svět tak, že to bude srozumitelně ve značné míře všem – tak jako jsou napsány text Tory, báje, věrouky apod. Hodí se i pro lidi, které nechápou, o čem se tam píše, a které ani nemají v úmyslu to pochopit. Budou vnímat duchovným věcem v této zdánlivě formě, v rouše našeho světa a přece budou pomalu postupovat vpřed.

Jazyk větví funguje pro všechny úrovně vývoje člověka. Kabalisti jej používají místo smluveného zašifrovaného jazyka, protože ten by vyhovoval pouze kabalistům-znalcům, které již dosáhli pochopení.

Terminologie a význam písmen

Máte již určitou představu o „jazyku větví“, který používají kabalisté. Víte, že Vyšší svět a náš svět jsou paralelní jeden ke druhému, a vše, co existuje ve Vyšším světě, sestupuje do našeho světa. Ve Vyšším světě se rodí všechny události, sestupující posléze do našeho světa, přičemž všechny sestupující síly se přesně „ukládají“ na svůj objekt v našem světě. Není ani jeden objekt, ani jedna síla, ani jediný jev v našem světě, které by nebyly důsledkem Vyššího světa.

Zde je několik příkladů toho, jak se v kabale určují důležité pojmy.

Světlem se nazývá požitek, naplňující stvoření.

Místo je touha dostávat, která jediná je stvořením, je to „místo“ pro veškerý požitek-světlo v něm.

Pohyb je v duchovnu každé obnovení vlastností – něco se odděluje od předešlého stavu nebo vlastnosti a získává svoje vlastní jméno. Je to podobné součástí oddělené od materiálního objektu, která se posunuje a opouští původní místo.

Jméno – to je vysvětlení toho, jak ty světla, na které poukazují tyto jména, mohou být pochopeny, tj. jméno stupně ukazuje způsoby a cesty pochopení daného stupně.

V Toře jsou popsány duchovní procesy Vyššího světa, dění mimo čas a prostor ale je obtížné to rozeznat za popisem zdánlivě rodinných nebo historických příhod. Lidé hledají v Toře kódy, nalézají všemožné souvislosti a spojení mezi jejími jednotlivými součástmi. A je to tak, každá část je skutečně propojena se všemi ostatními. Je sečten počet písmen, slov, výrazů, bloků. V poslední době za pomoci počítačů byla provedena ohromná práce ve studiu vnitřní struktury, druhů písmen, jejich dílčích částí. Výsledně ale toto člověku nic nadává, protože on neví, co se skrývá za každým symbolem, za každou tečkou, za každým spojení, za určitým přemístěním slov.

Tora je od počátku napsána jako jedno, jednotné slovo, bet rozdělení. Následně toto slovo rozdělili na slova, a tyto dále - na písmena, písmena se dělí na elementy, a následně máme analýzu písmene: tečka a z ní vycházející čára.

Černá tečka na bílém podkladu znamená zdroj světla, světlo vycházející z bodu.

Když sestupuje shora dolu od Vyšší síly, od Stvořitele ke stvořiteli, tak se znázorňuje vertikální čarou, a pokud je to síla, vztahující se k celému vesmíru, tak se označuje horizontální čarou.

V principu toto je veškerá informace, přicházející k nám od Stvořitele: všemožná spojení čar a teček závisí pouze na těchto dvou vysílaných k nám signálech a jejích kombinacích:

• osobní signál, vysílaný Stvořitelem člověku - vertikální čára
• společný signál od Stvořitele lidstvu – horizontální čára
• všemožné stavy mezi nimi.

Všechny tyto vytvářejí tímto způsobem kód, poměr lidstva se Stvořitelem, přičemž v každém okamžiku to může vypadat různě, protože v každém okamžiku stav každé duše je jiný.
Člověk, který hledí do Tory, vidí přes tyto čáry v jejich kombinacích (pokud je naučen je správně chápat) svůj minulý, současný a budoucí stav. Ovšem k tomu, aby mohl vše toto vidět, nestačí jednoduše ten text číst.

Klíčem, s pomocí kterého lze správně číst Toru jako návod výstupu do duchovního světa, je „Kniha Zohar“. Zohar v překladu z aramejštiny znamená „záře“. Tato kniha komentuje pět částí Tory, vysvětluje to, co máme v textu vidět.

„Kniha Zohar“ popisuje všechny vlastnosti a kombinace světla a nádoby (kli) a my se tak můžeme dozvědět, co znamená každý element písmene. Každé písmeno představuje určitý stav. Připusťme, že můj dnešní stav je, že jsem unaven, mám nějaké pocity, myšlenky, které se nějak projevují na živočišní úrovni, jsem zdravý nebo nemocný, jsem ve vyšším nebo nižším duchovním stavu. Pokud si toto vše v sobě zjistím a budu to chtít popsat, tak to mohu vyjádřit určitým symbolem, a právě tento symbol se nazývá písmenem.

Černá písmena na pozadí bílého světla

Jakékoliv světlo ve světech musí mít hranici svého šíření. K zobrazování činnosti světla musí existovat jako jeho přitažení, tak i omezení. Tyto dvě síly musí fungovat současně.

Jakýkoliv pocit získáváme skrz naše smysly též jen prostřednictvím omezení. Povrch nějakého objektu nebo zvuková či světelná vlna se setkává s naším orgánem vnímání, který její šíření omezuje, a proto jsme schopni ji pocítit.

Bílé pozadí – je jednoduché a námi nevnímané světlo, světlo bez jakékoliv diference. To co jsme schopni rozlišovat, může být vyjádřeno jen s pomocí omezení šíření bílého světla. Druhy a stupně jeho ohraničení se nazývá písmeny. Vidíme jen černé hranice na bílém pozadí a vnímáme pouze černá ohraničení.

Jakékoliv písmeno (není podstatné, v jakém jazyce) se skládá z černé barvy, tj. z nenapravené části, a bílého prostoru, na kterém je napsáno. Jakékoliv písmeno existuje díky kontrastu mezi černým a bílým a takto vyjadřuje míru odlišnosti vlastností Stvořitele od vlastností stvoření. Vlastnosti Stvořitele jsou absolutně bílé a my je nevnímáme. Vlastnosti stvoření gradujeme v závislosti na tom, jak se cítíme ve vztahu k Němu. Právě vztah absolutně bílého pozadí a určité gradace černé barvy i vyobrazuje písmena a symboly, právě tento poměr i představuje lidské chápání. Pouze tímto způsobem můžeme pocítit sebe, naše vzájemné spojení a rozdílnost od okolního světla.

Nejsme schopni vnímat stav, ve kterém je přítomna jenom černá (když vidíme jen sebe) nebo jenom bílá (když vidíme jen Stvořitele). Všechny naše city a vjemy jsou založeny na kontrastech. Právě proto můžeme s pomocí abecedy, existující v každém jazyce, popisovat naše stavy, vzestupy a sestupy.

Celou kabalu lze přepsat do jakéhokoliv jazyku. Ale po dosažení světa Nekonečnosti písmena mizí, protože černá vlastnost písmen – vlastnost stvoření – se stává totožnou světlu, totožnou vlastnostem Stvořitele.

Lze položit otázku: když nemizí přání, tak jak to, že mluvíme o zmizení písmen? Písmena mizí, protože písmeno je založeno na vnímání rozdílu mezi Stvořitelem a stvořením. Tento rozdíl mizí, a tak i písmena se rozpouští. Písmena jsou informací o Stvořiteli a rozpouštějí se, když se tato informace stává nekonečnou, úplnou, když začíná být nemožné ji vyobrazit v podobě nějakého ohraničení – v podobě písmen.  Vědění se stává natolik obsáhlým, že již ho není možné vyobrazit nebo vysvětlit naším ohraničeným jazykem, tj. jazykem, založeným na omezení.

Písmena, symboly, řeč slouží k předávání duchovního vědění, pochopení. Každé písmeno každé abecedy má vlastní duchovní smysl, neboť lidé předávají prostřednictvím písmen svoje pocity.

Jakýkoliv pocit (nejen člověka, ale i zvířete) je nevědomé vnímání Stvořitele. Nikdo tomu nerozumí, ale ve skutečnosti, když například básník píše báseň a popisuje svoji lásku k ženě, k dětem, k slunci, k světlu, tak popisuje svoje utrpení, vyjadřuje vnímání světla, které na něj působí.

Závěr

Nemáme slova k tomu, abychom vyjádřili duchovní pojmy, které nejsou vázané na čas, prostor a pohyb, protože naše slovní zásoba je omezena naším vnímáním tohoto světa. Je nesmírně obtížné najít slova a vysvětlit zažité pocity někomu, kdo je neměl možnost zažít.

Jak vyjádříme to, co je pro naše smysly nepolapitelné, jak to popíšeme a správně si předáme? Nesouhlasí-li buď jeden jediný pojem, mizí správný smysl celé vědy.

Jakýkoliv objekty a konání v našem světě pocházejí z odpovídajících objektů v duchovním světě. Kabalisté objevili spolehlivý způsob předávání informací a znalostí mezi sebou. Základem jsou názvy předmětů a činností (větví) materiálního světa, používané pro popis odpovídajících předmětů a činností (kořenů) v duchovním světě.

Tento jazyk byl vytvořen lidmi, které dosáhli duchovních světů za svého života v našem světě a spolehlivě znali této souvislosti. Kabalisté jej nazvali jazykem větví. Tento jazyk je velice přesný, neboť existuje přesný a jednoznačný vztah mezi kořenem a jeho větví a tvůrce jazyka se nacházeli současně v obou světech. A tak, i kdyby se nějaké slovo zdálo jakkoliv nesmyslným, není možné zaměnit jedno slovo za jiné: větev musí přesně odpovídat kořenu.

Občas pojmy, které jsou v našem světě úplně protikladné, mají v duchovním světě jedem kořen. Vidíme to na přikladu many nebeské. Obsahovala všechny protikladné vlastnosti najednou, byla sladkou pro ty, kteří chtěli sladkost, nebo hořkou pro ty, jež chtěli hořkou atd. Toto se vysvětluje tak, že člověk vnímá z duchovního objektu pouze to, co chce vydělit z nekonečného množství vlastností, kdyžto duchovní objekt samotný obsahuje současně všechny možné v našem světě formy a vlastnosti.

Jak postupně pracuje na sebe, otevírá si duchovní člověk oči a začíná vnímat vyšší světy. Stává se tak, ještě za života v tomto světě, vlastníkem všech světů. Zdánlivě nesmyslný kabalistický jazyk se pro ně stává jazykem konání, myšlení, vnímání a pojmy protikladné v našem světě se spojují v jednotném kořenu.