Historický aspekt kabaly

Zdroje kabaly, tak jako u většiny starodávných učení, je třeba hledat v Mezopotámii – kolébce lidské kultury. Ne náhodně je toto místo i dnes centrem střetu protikladných zájmů. Kabala se zrodila přibližně před 4000 lety. Následně byly tyto vědomosti skoro zapomenuty, ale v současné době se znovu odhalují.

Veškeré dějiny lidstva se definují vývojem egoizmu. Právě tento faktor nás nutí studovat okolní prostřední s cílem realizace narůstajících egoistických přání. Na rozdíl od neživé, rostlinné a živočišné přírody našeho světa, člověk stále prochází změnami, jak generace po generaci, tak i individuálními změnami po dobu svého života. Jeho egoizmus se vyvíjí podle pěti stupňů.

Ve starodávných časech nebyl ještě člověk natolik egoistický, aby se postavil proti přírodě. Dokonce beze slov cítil, skoro telepaticky, vše, co jej obklopovalo, na nějaké duchovní úrovni a tato vzájemná jednota se stala jazykem kontaktu s přírodou.

Jakmile se dostal do prvního stupně egoistického vývoje, začal člověk pociťovat přání podřídit si přírodu a ne se ji podobat. Alegoricky je to popsáno jako přání postavit Babylonskou věž až do nebes. Narůstající egoizmus odtrhl člověka od přírody. Místo toho, aby odstranil narůstající protiváhu, člověk si usmyslil, že může egoisticky pochopit úmysl stvoření: ne cestou nápravy egoizmu,  ale mocí nad  světem, který ho obklopuje. Tímto postavil svoje Já proti společnosti a přírodě. Následně se stalo to, že člověk přestal rozumět přírodě, ztratil pocit jednoty a blízkosti s lidmi, kteří ho obklopují. Místo lásky vznikla nenávist, odcizení, rozchod a jednotný národ se rozdělil na velký počet národností.

Metaforicky se toto vyjadřuje ve Starém Zákoně takto: „Na celé zemi byl jeden jazyk a jedno nářečí. Přemisťujíc se z Východu, našli v zemi Seniaar rovinu a tam se zabydleli. A řekli jeden druhému: Postavíme si město a věž k nebesům sahající a uděláme si JMÉNO, před tím než se rozptýlíme po Zemi. A sestoupil Pán podívat se na město a věž, které stavěli synové lidští. A pravil Pán: Zde, jeden národ a u všech, jeden jazyk. Tak toto začali dělat – a neustoupí od zamyšleného. Promícháme jejich jazyk, aby nerozuměli řeči druhého. A rozptýlil je odtud Pán po celé zemi – a tak přestali stavět město a věž.“

Josef Flavij ve své knize „ Židovské pamětihodnosti“ popisuje: „K neposlušnosti Stvořiteli vyzýval národ Nimrod. Radil postavit věž vyšší, než se dokáže pozvednout voda, pokud by Stvořitel znovu poslal potopu – a pomstít se tímto Stvořiteli za záhubu předků. Dav souhlasil a začali poslušnost Stvořiteli pokládat za hanebné otroctví. S velkým přáním začali stavět věž. Když uviděl Stvořitel, že lidé se nenapravují po poučení potopou, udělal z nich různojazyčné – přestali rozumět jeden druhému a rozešli se. Místo, kde stavěli věž, nazvali „Babylón“ – podle smíšení jazyků, k němuž tam došlo“.

Počátkem XX. století objevil německý archeolog Robert Koldeway v Babylónu zříceninu věže o rozměrech 90 x 90 x 90 metrů. Hérodot, žijící v V. století před Kristem, též popsal věž jakožto několikapodlažní pyramidu podobných rozměrů. Historické zdroje praví, že v centru Babylónu se nacházelo chrámové město Esagila a v jeho srdci – Babylonská věž – chrám nejvyššího božstva Marduka. Nazývala se Etemenanki, což znamená základní kámen Nebes a Země.

Esagila byla náboženským centrem celého tehdejšího světa. V jeho snaze bylo zaměnit poznání skutečného Boha na náboženství, které je Jemu protikladné. Astrologie, zodiakální horoskopy, věštby, magie čísel, spiritizmus, mystika, čarodějství, zaklínání, vyvolávání zlých duchů – toto vše vzešlo z Esagile, dožilo se současnosti a právě dnes probíhá další vzestup těchto vír. 

Od té doby člověk egoisticky vzdoruje přírodě, tj. vlastnosti absolutního altruizmu. Místo toho, aby zaměnil sobectví za obětavost a napravil se v podobnosti přírodě -   vytvářejí lidé umělou obranu před ní. Za tímto účelem vyvíjejí vědu a technologie. Nezájem lidí napravovat se, snaha vládnout přírodě se nazývá „budováním Babylonské věže“, které pokračuje dodnes.