Kabala jako metodika dosažení podobností přírodě

Kabala jako věda vznikla v té době, když se objevila nutnost  zkoumat příčiny růstu egoizmu v člověku. Kabala tvrdí, že vlastností celého bytí je egoistická touha získání požitku (naplnění). Ovšem toto není možné uskutečnit přirozeným způsobem, protože přicházející požitek anuluje touhu – a následně se přestává vnímat. Je to podobné tomu, jak přijímaná potrava zmenšuje pocit hladu a tím se vytrácí požitek z jídla.

Vzhledem k tomu, že bez požitku člověk nemůže existovat, je nucen v sobě stále kultivovat nové touhy, jejichž naplňováním by mohl pociťovat požitek. Z této nepřetržité honby za požitkem, kterého nemůžeme nikdy dosáhnout, se skládá celý náš život. Zklamání a prázdnota vyvolávají depresi, přivádí nás k používání drog.

Starodávná moudrost alegoricky říká, že lidstvo je stvořeno jako jedna bytost, má se na mysli to, že všichni lidé byli v počátku spolu spojeni. A právě takto se k nám chová i Příroda – jako k jednomu člověku. Tento souhrnný obraz se nazývá Adam, ze slova „dome“, což v aramejštině – starobabylonském hovorovém jazyce – znamená „podobný Stvořiteli“. Byli jsme původně stvořené jako jeden člověk, ale kvůli následnému růstu egoizmu vytratil se v nás pocit jednoty a vzdálili jsme se jeden od druhého, až do stavu izolace a nenávisti.

Podle záměru přírody musí v nás egoizmus narůstat až do té doby dokud nepochopíme svoji zhoubnou izolovanost. Dnes nám globalizace názorně ukazuje, že jsme na jednu stranu spojeni jeden s druhým, a na tu druhou, že nás nepoměrně narůstající egoizmus  rozděluje.

Proč však bylo nutné nejdříve stvořit nás jako jednotné stvoření a následně nás rozdělit na egoistické osobnosti, které se vzdalují jeden od druhého? Důvod je v tom, že pouze takto můžeme uvidět svůj protiklad základnímu zákonu přírody – zákonu absolutního odevzdání a pochopit naprostou ubohost, omezenost a beznadějnost egoizmu. Právě tímto způsobem přicházíme k tomu, abychom začali nenávidět svoji egoistickou povahu, která nás izoluje. My sami si musíme nutně přát spojit se, změnit svoji podstatu na altruistickou, podobnou základnímu zákonu přírody.

Stejně jako egoistické buňky, které se spojují do jediného těla a vzdávají se svého osobního egoizmu kvůli existenci celého organizmu, pociťujíc výsledně úplnost jeho života, tak i lidé jsou povinni dosáhnout jednoty.  Jenom tehdy budou schopní vnímat ne svoje pozemské bytí, ale věčné bytí přírody, na jejíž úroveň se musí povznést.

K tomuto nás vyzývá starodávný princip: „Miluj bližního svého jako sám sebe“. Toto pravidlo platilo před stavbou Babylonské věže a posléze se stalo základním ve všech náboženstvích a ve společenské morálce vytvořené na podkladě staré babylonské moudrosti. Podle této zásady již nezůstává každý z nás egoistou, ale vnímá život společného organizmu – Adama v jeho podobnosti Stvořiteli, tj. věčné, dokonalé bytí přírody.

Ve starodávné kabalistické „Knize Zohar“ se hovoří, že koncem XX. století lidstvo dosáhne  stavu maximálního vývoje egoizmu a maximálního zklamání v tomto způsobu existence. Tehdy, tvrdí „Kniha Zohar“, přijde doba otevření kabaly lidstvu, jakožto vědecké metodiky dosažení podobnosti přírodě.

Poslání kabalistů v jakékoliv epoše spočívá v tom, aby adaptovali, korigovali tuto vědu a nabízenou metodiku pochopení Stvořitele, v souladu s povahou duší dané generace.

Tvůrcem nové ( po Abrahamovi a Mojžíši) kabalistické metodiky byl velký kabalista RAŠBI (II. století n.l., celé jméno rabín Šimon Bar Johaj). V té době vnikla její naléhavá potřeba a on ji podrobně vyložil ve své „Knize Zohar“.

Až v XVI. století dostálo se této metodice dalšího vývoje a korektury. Kabalista, který vytvořil novou metodu pochopení vyššího světa pro svoji generaci, se jmenoval ARI (Isaak Lurija a Aškenáz 1534 – 1572).

Posledním vědcem, který uzpůsobil kabalistickou vědu pro naši generaci, byl Jehuda Ašlag (1884 – 1954), známý pod jménem Ba´al Sulam dle názvu svého komentáře „Sulam“ (Perush Ha – Sulam) ke „Knize Zohar“. Ba´al Sulam se považuje za zakladatele současné vědy kabala, neboť se stal zakladatelem nového přístupu k pracím ARI a rozpracoval metodiku pochopení vnějšího, duchovního světa, která odpovídá typu duší sestupujících dnes do našeho světa.

Vzhledem k tomu, že studujeme systém duchovních světů, odkud sestupují všechny následky našeho světa, můžeme hovořit o uplatnění duchovních vědomostí, které vysvětluje kabala, nejen v přírodních vědách, ale také v malířství, hudbě, literatuře a mnoha dalších lidských činnostech.

Člověk, který studuje kabalu, chápe základní zákony vesmíru, jejich vliv na zákony našeho světa, vidí zrození všech věd. Provést dělící čáru mezi tím, co je již objeveno a tím, co ještě není prozkoumáno vědci, pochopit, kde se čerpají možnosti poznání za pomoci pěti orgánů pocitů, přístrojů, logiky a kde začíná vnější svět -lze

Pouze když jsme se kvůli přeměně svých vlastností dostali nad rámec našeho světa, jsme schopni vnímat hranici mezi tím, co víme s pomocí pěti smyslů, přístrojů a logiky poznání a vnější realitou.