52. Prohřešek neomlouvá přikázání

Uslyšel jsem večer v sobotu 9.Ijara (14.května 1943)

     „Prohřešek neomlouvá přikázání a přikázání neomlouvá prohřešek“. Duchovní práce člověka je v tom, aby šel dobrou cestou, ale zlá přirozenost mu to nedovoluje. A je nutné vědět, že člověk ze sebe nemusí vykořenit zlo - je to naprosto nemožné. Nutné je pouze nenávidět zlo, jak je řečeno: „Milující Stvořitele, nenáviďte zlo“.  A je nutná pouze nenávist ke zlu, protože pouze nenávist rozděluje ty, kteří si dříve byli blízcí.

     Proto zlo, samo od sebe neexistuje a existence zla, záleží na lásce k dobrému a nenávisti ke zlu. Pokud je v člověku láska ke zlu, pak se dostane do sítí zla a pokud nenávidí zlo, osvobodí se z jeho působení a zlo nemá žádnou možnost vládnout nad člověkem. To znamená, že základní práce člověka nespočívá v práci nad samotným zlem, ale v lásce nebo nenávisti k němu. A proto prohřešek přivádí k dalšímu prohřešku.

     Ale proč člověku dávají za trest udělat ještě jeden prohřešek? Vždyť pokud člověk padá z úrovně své duchovní práce, na které se nacházel, je nutné mu pomoct pozvednout se.  A tady pozorujeme, že mu ze shora posílají další překážky, aby se propadl ještě níž než poprvé za svůj první prohřešek.

     Dělá se to úmyslně shora, aby člověk pocítil nenávist ke zlu, přidávají mu zlo, aby pocítil, na kolik ho prohřešek vzdálil od duchovní práce. I když člověk lituje a kaje se za svůj první prohřešek, tak tato lítost a pokání zatím nebyly dostačující, aby se v něm projevila nenávist ke zlu. Proto prohřešek přivádí k dalšímu prohřešku a po každém prohřešku se člověk kaje a každé pokání rodí nenávist ke zlu – dokud v něm nevznikne taková míra nenávisti ke zlu, až se člověk úplně osvobodí a vzdálí zlu, protože nenávist vyvolá vzdálení.

     Takže pokud člověk odhalí takovou míru nenávisti ke zlu, která ho přivádí k oddálení od zla, pak není nutné, aby prohřešek vyvolával další prohřešek, a takovým způsobem šetří čas. A namísto nenávisti ke zlu přichází k lásce ke Stvořiteli. A proto je řečeno, že „milující Stvořitele nenávidí zlo“. Vždyť oni pouze nenávidí zlo, jelikož zlo existuje stále na stejném místě - je nutná pouze nenávist k němu.

     A pochází to z toho, co je řečené: „Ne mnoho Jsi vymodlil za člověka před anděly“. Proto řekl Had: „A budete jako Bozi, kteří poznali dobro a zlo“. To jest člověk vynakládá úsilí, přeje si chápat podobně jako Stvořitel všechny cesty vyššího řízení. Ale o tomto je řečeno: „Namyšlenost člověka ponižuje“, protože si přeje pochopit vše svým živočišným rozumem. Jestliže nechápe, cítí se pak sebeponížen.

     Jde o to, že pokud v sobě člověk cítí snahu poznat cokoliv, je to příznak toho, že musí poznat to, co si přeje. A pokud se pozvedává nad svým vlastním pochopením a namísto toho, aby vynakládal úsilí k poznání toho, co si přeje, přijímá všechno s vírou nad rozumem, je to pro člověka největším ponížením. Takže čím silnější je jeho požadavek poznat více, tím ve větším ponížení se nachází, když přijímá víru nad rozumem.

    Proto je řečeno o Mojžíšovi, že byl skromný a trpělivý, tj. cítil utrpení z ponižování v největší míře.

     A proto je řečeno, že Adam před svým hříchem, jedl plody ze Stromu Života, a byl v dokonalosti, ale nemohl jít nad svou úroveň, protože necítil žádný nedostatek ve svém stavu. A proto nemohl odhalit jména Stvořitele. Proto bylo zapotřebí jeho hříchu, „hrozném pro celé lidstvo“, když ochutnal plod ze stromu Poznání, Dobra a Zla, v důsledku čehož ztratil celý vyšší svět, a musel začít práci znovu.

   A o tom je řečeno, že je vyhnán ze Zahrady Eden. Protože pokud po svém hříchu ochutná ze Stromu Života (což znamená vnitřní část světů), bude pak žít věčně, tj. zůstane navěky ve svém nenapraveném stavu. Vždyť nebude cítit ve svém hříšnem stavu žádný nedostatek. Proto, aby dal člověku možnost odhalit v sobě všechna jména Stvořitele (pocity vyššího světa), které se dá odhalit nápravou dobra a zla, musel Adam ochutnat ze Stromu Poznání.

     Podobá se to člověku, který si přeje dát příteli obsah celé bečky vína. Ale ten má pouze malou sklenici. Co pak dělá domácí? Naplňuje svému příteli jeho malou sklenici, kterou nese domů, a vyleje ji do vlastní bečky. Vrací se znovu a opakuje ten stejný proces, dokud celý obsah bečky domacího nepřenese do své vlastní bečky.

     A ještě jsem slyšel jinotaj o dvou přátelích, ze kterých byl jeden králem, a ten druhý – chudý. Když zaslechl, že se jeho přítel stal králem, chudák se za ním vydal, a pověděl o své nouzové situaci. A král dal dopis svému pokladníkovi s instrukcí, že za dvě hodiny může dostat tolik peněz, kolik si bude přát. Chudák přišel za pokladníkem s malým hrnečkem, vešel a naplnil jej penězi.

     A když odcházel, služebník udeřil do hrnce a všechny peníze spadly na zem. A tak se to opakovalo dokola.  A chudák plakal: „Proč to dělá?!“ Nakonec mu služebník řekl: „ Všechny peníze, které jsi vzal, - jsou tvé! Můžeš si je vzít. Vždyt´ jsi neměl nádobu(kelim), aby jsi vzal dostatečně peněz z pokladny“. Proto byl vymyšlen takový fígl.